Ano, já bych se tedy soustředil ve svém dalším vystoupení na téma kritiky veřejnoprávních médií. Ve společnosti se objevuje i kritika veřejnoprávních médií. Někteří odpůrci nemohou nalézt smysl jejich existence a představují pro ně plýtvání penězi občanů. Jenom znovu zdůrazňuji, že cituji z té bakalářské práce. Myslím, že je to dobré, protože je to takový pohled zase z další strany a vidíte, že v řadě věcí tady poukazuje autor přesně na ty věci, o kterých tady hovoříme. Není jim líto peněz, ale soudí, že je neumí správně využít a ptají se, k čemu veřejnoprávní média vlastně jsou. Takže vidíme, že i tady úvodní dvě věty v této pasáži přesně pokládají tyto otázky. Ne tedy co nám tady říká právě třeba vládní koalice, jak je to skvělé, ale autor práce si tady pokládá právě ty kritické otázky, protože je správně reflektuje ve společnosti.
Jedním z nejsilnějších argumentů jdoucích proti existenci médií veřejné služby je právě jejich ekonomická neefektivnost. K jejímu fungování jsou potřeba vysoké náklady jak na provoz, tak velký počet zaměstnanců. Tyto náklady jsou pokrývány převážně z veřejných prostředků, financí, tedy od koncesionářů, občanů České republiky. Rozpočet České televize činí cirka 7 miliard korun. Z toho většinu, něco přes 6 miliard, pokryjí právě finance z fondu koncesionářských poplatků. Zatímco v komerčním sektoru působí finanční tlak na inovace a růst kvality, ve veřejném sektoru kategorie zisku nefunguje a tím se snižuje i inovační aktivita.
Sporné jsou i kategorie kvality nebo vyváženosti vysílání, protože jsou empiricky těžko prokazatelné, čímž se mohou dostat jak do centra obhajoby médií veřejné služby, tak do středu jejich kritiky. Kvalita může pro někoho být potvrzena tím, že je po daném zboží poptávka a že je pořad populární mezi diváky. Tím se kritika televize veřejné služby dostává ke kategorii sledovanosti a úvaze o tom, zda o ni má veřejnoprávní médium bojovat. Sledovanost lze pojmout jako projev důvěry diváků v médium veřejné služby a bez té by pak snad vysílání média placeného z peněz občanů nemělo smysl. Stejně tak může někdo případnou snahu média veřejné služby mít vysokou sledovanost vnímat jako hon na úkor předsevzetí, že bude vysílat i pro menšinového diváka.
Tomio Okamura
Jak píše Dana Kovaříková, vysílání veřejné služby v různých zemích má navzdory odlišnému vývoji a doby existence několik společných rysů a pravidel. Mezi těmi figuruje snaha zajistit všestrannou službu, rozmanitý program, vysílání i pro menšiny a postižené, informovat voliče a poskytnout divákům kulturu a vzdělání. K tomu Kovaříková ale dodává. Postupně, jak bylo vysílání veřejné služby konfrontováno s čím dál silnějším tržně ekonomickým prostředím, se neméně důležitým pravidlem stal požadavek na to být sledován dostatečným počtem diváků. Legitimita tohoto požadavku je zřejmá nejen z již zmíněného konkurenčního prostředí, ale nezanedbatelná je i nutnost obhájení veřejných výdajů.
V současné době, kdy se rozšiřuje spektrum dostupných televizních kanálů, je na místě zamyslet se i nad tím, zda si televize veřejné služby v tomto směru počíná správně. Jak blíže popíšu dále, například v roce 2014 má mít veřejnoprávní Česká televize šest stanic. Na některou se raději dívají dospělí, na další děti, fanoušci sportu či milovníci umění. Médium veřejné služby by mělo mít i integrační roli. Ve chvíli, kdy se má například rodina, o které se mluví jako o základní společenské skupině ve společnosti, sejít u jednoho televizoru, může nastat opačný efekt.
Který z vybraných českých europoslanců nejlépe hájí české národní zájmy?Anketa
Pojďme se podívat na organizační strukturu. V čele České televize stojí generální ředitel. Pod něj pak spadají jednotlivé úseky, jak bude naznačeno dále. Práce se věnuje veřejné službě ve vysílání. Zmíním proto i zde, které části organizační struktury mohou mít výrazný vliv na její naplňování jak skladbou, tak obsahem programů a jednotlivých pořadů. Popisuje také, na které další úseky se tyto sekce dělí. Vývoj pořadů a programových formátů zahrnují tvůrčí producentské skupiny - centrum dramaturgie hrané tvorby, centrum dramaturgie publicistické, dokumentární a vzdělávací tvorby, centrum dramaturgie zábavné, divadelní a hudební tvorby, centrum dramaturgie dětské tvorby a filmové centrum.
Co se týče programu, tak do této sekce spadá programová dramaturgie archivu, výzkum programu a auditoria, centrum převzatých pořadů, plánování a skladba ČT1, plánování a skladba ČT2, programový okruh ČT D, pod ním plánování a skladba ČT D, programový okruh ČT sport, zahrnující domácí operace ČT sport, programový okruh ČT Art. V něm je ještě navíc programová dramaturgie.
Co zahrnuje výroba? Výroba zahrnuje centrum publicistické tvorby a vzdělávacích pořadů, centrum divadelní, hudební a dětské tvorby, centrum hrané tvorby, centrum zábavné tvorby, produkční služby, realizaci převzatých pořadů, scénický provoz a koordinaci výroby. Zpravodajství se dělí na centrum zpravodajství publicistických a sportovních pořadů, zpravodajství, aktuální publicistiku, regionální zpravodajství ČT, tvůrčí producentské skupiny, Reportéři ČT. Je pochopitelné, že každá část České televize svým způsobem plní nebo usiluje o plnění služby veřejnosti.
Sekce ekonomiky a provozu mimo jiné spravuje archiv a programové fondy, majetek a stará se o financování a správu vymáhání televizních poplatků. Stejně nezbytná pro provoz je technika. Oddělení komunikace a marketingu se například stará o komunikaci s diváky nebo charitativní projekty.
V podstatě samostatnými částmi České televize jsou televizní studia v Brně a Ostravě, která mají, pokud jde o program, každé své vlastní sekce programu, výroby, vývoje pořadů, zpravodajství, publicistiky a sportu.
Tak, podívejme se na Českou televizi také z hlediska členství v mezinárodních organizacích. Česká televize je členem několika mezinárodních organizací, mezi ty patří Evropská vysílací unie, která sdružuje evropské rozhlasové a televizní vysílatele veřejné služby, dále Celosvětové sdružení vysílatelů veřejné služby, Evropské sdružení regionálních televizních studií veřejné služby a další organizace sdružující vysílatele z různých důvodů, televizních archivů, hudby, televizních poplatků a tak dále.
Například členství v evropské vysílací unii znamená jednak přijetí společných hodnot veřejnoprávních vysílatelů, ale i spolupráci mezi nimi, jako například výměna obsahu. Česká televize také organizuje mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, ten probíhá nepřetržitě od šedesátých let a patří k nejstarším televizním festivalům v Evropě.
Stanice České televize - tak Česká televize se snaží plnit vysílání na šesti programech, ČT1, ČT2, ČT24, ČT sport, ČT:D a ČT art, přičemž poslední dva se dělí o jedny vysílací frekvence.
ČT1 je stanice s pestrou škálou žánrů, s širokým záběrem na publikum, je to stanice pro rozmanité cílové skupiny. Měla by něčím oslovovat téměř každého diváka. Také nabízí největší podíl zábavy ze všech stanic, mluví se o ní jako o hlavní a je nejsledovanější.
ČT2 se zaměřuje na menšinového diváka, mnohdy se dá mluvit o náročnějším publiku, snaží se především vzdělávat, rozvíjet kulturní vědomí, vysílat jiná témata ve smyslu takových, které nejsou vždy mainstreamové a nutně musí zaujmout širokou diváckou obec.
ČT24 je zpravodajský kanál, spuštěn byl v roce 2006 a postupně získává své publikum. Po šesti letech existence zabírá v celodenní sledovanosti více než 5 % diváků, poskytuje celodenní zpravodajský servis domácího i světového dění. Doplní ho analýzy, rozhovory, komentáře, pořady specializované na historii, kulturu, ekonomiku, regiony a další. Při významných a mimořádných událostech poskytuje přímé přenosy.
ČT sport je sportovní program vysílající rovněž od roku 2006, věnuje se rozmanitým sportům, vysílá živé přenosy a záznamy ze sportovních událostí, sportovní zpravodajství, dokumenty a specializované pořady, a to jak nové, tak archivní.
ČT:D cílí na dětské publikum, vysílá od konce srpna 2013 a je dostupná denně. Vysílá jak pořady převzaté ze zahraničí, tak vlastní tvorbu. Je na místě zmínit, že vysílání pro děti v televizi začalo už v listopadu 1953. Od roku 1964 se začal tehdy ve čtvrteční odpoledne vysílat tradiční pořad Večerníček. Skrze ČT:D chce Česká televize poskytovat celodenní nabídku pro děti.
ČT art je kanál zaměřený na kulturu, stejně jako ČT:D byl spuštěný koncem srpna 2013, a protože si s ní střídá jedny kmitočty, vysílá od osmé hodiny večer do rána. Poskytuje rozmanité pořady o umění, diváci na ČT art mohou sledovat filmy, záznamy a přímé přenosy z koncertů a divadel, dokumenty a různé magazíny.
Vedle stanic má Česká televize ještě speciální oddělení nových médií. Tento úsek se stará především o webové stránky České televize a jednotlivých stanic, iVysílání, živým vysíláním i archivem pořadů, fotobanku, teletext, mobilní aplikace a sociální sítě.
Moje poznámka, jak už výše zmínila autorka. Je otázka, nakolik je účelné mít tolik tematických stanic. Nejen proto, že ČT pak sjednocuje a rodina si u ní má méně důvodů posedět jako celek, ale v čase, kdy na internetu si každý najde ihned a většinou zdarma to svoje, je snaha České televize mít co nejvíce tematických kanálů naprosto zbytečná a drahá.
V podstatě drtivou část toho, co ČT poskytuje, dávají komerční stanice nebo internetová média pro veřejnost prakticky zdarma, přesněji za výtěžky z reklam, a to včetně skutečně velmi kvalitní produkce. Například přírodopisné, historické nebo vědecké dokumenty na kanálu Prima Zoom jsou od prestižních produkcí a v nejvyšší kvalitě.
Otázka by měla znít, co chceme od veřejné služby jako základ a minimum. Nepochybně zpravodajství, ale vyvážené, veřejnou diskusi, opět vyváženou a objektivní, se zástupci všech názorů a bez dehonestace vybraných názorů a jejich nositelů. Samozřejmě to je kultura, umění a program pro děti, zábavné, vzdělávací, ale bez ideologie a propagandy vybraného pětinázoru. Takže to si myslím, že jsem tady shrnul situaci zase z jiného pohledu a odpověděl jsem i na otázku, co vlastně chceme od veřejné služby jako základ a minimum. Ale zároveň samozřejmě vidíme, že to Česká televize v současné době nenaplňuje.
Pojďme se podívat na to, co je tedy ta vyváženost ve vysílání, protože to je velice důležitý moment a k tomu se tady musím zmínit. A jeden z termínů, který se nám tu opakuje, je vyváženost a objektivita. Je to požadavek, který na televize rádia kladou zákony. Bude proto dobré ujasnit si, co to je ta vyváženost a objektivita. Dovolím si proto využít publikaci z nakladatelství Grada Publishing od autorů Jana Křečka, Vlastimila Nečase, Ivana Vodochodského a Jana Miesslera s příznačným názvem Vyváženost ve vysílání.
Analytická a regulační praxe rozhlasového a televizního vysílání v České republice dosud neměla k dispozici ustálený výklad konceptu objektivity a vyváženosti, nemohla proto zohlednit klíčový požadavek vysílacího zákona, aby nebyla vcelku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě. Tento stav dlouhodobě generoval nejistotu na straně vysílatelů, nespokojenost na straně politických aktérů a nedůvěru na straně veřejnosti, protože ve věku sociálních sítí stoupá význam vysílacích médií, a to zejména těch veřejnoprávních. Pro provoz veřejné sféry a racionální celospolečenské debaty, které se bez legitimity založené na kvalitním a vyváženém pokrytí politiky, dlouhodobě neobejdou.
Předkládaná publikace má ambice tento neuspokojivý stav řešit jak detailním výkladem stěžejních teoretických východisek, tak i navazující metodikou pro provádění kvantitativní obsahové analýzy vysílání. Je určena klíčovým aktérům české vysílací a regulační praxe, zaměstnancům veřejnoprávních i soukromých vysílatelů, regulačním orgánům, analytickým pracovištím. Své uplatnění najde při profesní přípravě budoucích žurnalistů a mediálních analytiků, stejně jako v debatách veřejnosti a jejich politických zastupitelů. Publikace vznikla jako hlavní výstup grantového projektu Vyváženost v rozhlasovém a televizním vysílání společného řešitelského týmu Fakulty ze sociálních věd Univerzity Karlovy a společnosti Newton Media.
Takže nejprve teoretická a metodologická východiska. Objektivita, vyváženost patří k notoricky známým požadavkům, jejichž vnímaná potřeba a následné vyžadování daleko přesahuje komunitu mediálních studií a jejich doménu normativních teorií médií. Jakkoliv se konkrétní představy o objektivitě a vyváženosti liší napříč politickými systémy a mediálními krajinami a bývají vztahovány jen na některé typy médií a obsahu, fundament zůstává stejný. Bez jejich uplatnění a vyžadování není demokratické, svobodné a plulalitní společnosti. Každé politické řízení, které se hodlá za demokratické, svobodné a pluralitní deklarovat, musí nutně předjímat existenci veřejnosti a s ní spojenou existenci veřejného prostoru, v němž mohou názory, argumenty nejenom zaznívat, ale současně jsou i slyšet, v němž se svobodně setkávají rozdílné názory, argumenty a politici, kde se společně dospívá k návrhům politik a kde je síla hlasů oceněna od politické a ekonomické moci.
Napříč aplikovanými demokratickými teoriemi a z nich vycházejícími normativními teoriemi médií se může lišit množina médií, na které jsou oba požadavky uplatňovány, ať již extenzivně, na všechna seriózní média, nestranická média, nebo úzce vysílací média, někdy jen ta veřejnoprávní. A tím(?) se představa o jejich vynucování vtělila do pomyslné neviditelné ruky voličského trhu nebo do podoby závazných norem až zákonů, kterými stát oba požadavky vynucuje, vždy však jsou oba požadavky nutným předpokladem existence komunikačního prostoru, v němž dochází k politické komunikační participaci nebo kde lze alespoň získat co nejúplnější informační servis pro poučnou volbu zastupitelů.
První z politologicky demokratických teorií, kompetitivní, zdůrazňuje roli voleb, v nichž si občanstvo vybírá nejlepší správce věcí veřejných. V oblasti mediálních studií se pak překrývá s teorií reprezentačně liberální, která v oblasti politické komunikace vyžaduje od médií co nejtransparentnější informování o kandidátech a následně vykonavatelích moci, zprostředkování dialogu mezi zastupiteli a experty aktivovanými dle momentálně diskutované agendy. Vzývanou kvalitou médií je zde interní pluralismus, který se zdá s požadavky objektivity usouvztažnit až ztotožnit. Namísto regulace zde teorie pracuje se spotřebitelskou mocí mediálních publik, kdy nekvalitní média chřadnou nezájmem příjemců za takto vyšší vychýlený informační servis platit penězi či jen pozorností.
I proto se pro veřejný komunikační prostor používá označení veřejné tržiště. I proto reprezentačně liberální teorie předpokládá média soukromá, se kterými neměla a nemá problém ani ve vysílacím sektoru. Tyto teorie a její představy o žádoucí roli médií bývají ztotožňovány spíše se severoamerickým prostředím, tedy s libertariánským, respektive Atlantickým modelem. Naopak spíše s evropskou tradicí bývají usouvztažňovány politická, deliberativně participační, respektive mediálně vědní, participačně liberální teorie, které krom svobody projevu a médií zdůrazňují větší zapojení občanstva do tvorby politik a potažmo i nutně související větší míru odpovědnosti. Hodnota externího pluralismu předpokládá média více stranící, přičemž žádoucího stavu se dosahuje pestrostí mediální sféry pokrývající různé názorové proudy.
Této představě historicky odpovídal sektor tištěných médií, která byla paralelistická, tedy napojena či přímo zřizována politickými stranami a dalšími politickými aktéry a jistou mírou afinity k sektorům politické osy(?) si zachovávají dodnes. Kombinace co nejpestřejšího vějíře angažovaných médií spolu s důrazem na inkluzivnost komunikačních procesů směrem k aktivnímu občanstvu našla pojmenování veřejného komunikačního prostoru coby veřejné sféry. Při nástupu vysílacích médií však technologická omezení, což je například nedostatek frekvencí pro všechny aktéry, neumožnila v sektoru aplikovat externí pluralismus, a tak vznikly jiné modely řízení a regulace, typicky státní a později veřejnoprávní rozhlasy a později televize.
V oblasti politického zpravodajství a publicistiky se rozvinuly zásady objektivity a vyváženosti, často jako výsledek nižší státní regulace. Právě existence veřejnoprávního sektoru názorně usouvztažňuje participačně liberální teorii s evropskými modely vztahů médií a politiky, tedy středomořským, což je tedy takový ten polarizovaně pluralistický středo a severoevropský, demokraticko korporativistickým, případně specifickým středo a východoevropským modelem. V souhrnu těchto dvou ideálních typů demokratických teorií by šlo konstatovat, že myšlenky objektivity a vyváženosti jsou přítomny v obou dvou. Zatímco první je spíše předpokládá, zato u všech seriózních faktických zaměření na otázky tvorby veřejný politik, druhá je explicitně vyžaduje, ovšem jen u některých vysílacích. Jestliže obě tyto tradice vychází ze shodného přesvědčení, že demokratickou diskusi a s ní volby a decision-making je třeba ochraňovat před nadměrnou nelegitimní politickou a ekonomickou mocí partikulárních aktérů, zbývá ještě otázka moci, kterou získávají sama média, provozováním veřejného diskurzu.
Sociologie moci o třech rozměrech, v případě moci mediální hovoří o moci zdrojové, přístupové a diskurzní, přičemž právě druhý rozměr, tedy moc přístupu do obsahu, je pojem, kde se požadavky objektivity a vyváženosti rozvíjejí.
Vzhledem k radikální mocenské politické změně, kterou v tehdejším Československu odstartoval rok 1989, nemá příliš smysl hovořit o tradici, tím méně pak v oblasti liberálně pluralitního veřejného prostoru. V oblasti regulace mediální krajiny se spontánní odstátňování a víra v samozřejmou prozřetelnost trhu střetly s touhou vracet se do Evropy. Ta se nakonec pro dobu mediální regulace stala určující a Evropská unie si během přechodové fáze ohlídala harmonizaci mediální legislativy. V České republice se tak ustavil evropský duální systém vysílacích médií, kdy vedle sebe existují média soukromá a veřejnoprávní. Jakkoliv média veřejné služby dostala do vínku řadu dalších normativních očekávání, vyjádřených zejména v zakládajících zákonech a podzákonných kodexech schválených ovšem Poslaneckou sněmovnou, požadavky objektivity a vyváženosti(?) byly vtěleny do vysílacího zákona, který platí pro všechny vysílatele stejně.
Pro tuto publikaci je tedy výchozím a určujícím bodem odstavec § 331 zákona č. 231 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, kde je napsáno, cituji: "Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti, a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě."
No a tady samozřejmě vidíme ten problém. Protože v zákoně se jasně píše - v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, co má Česká televize podle zákona dělat. A je tady jasně napsáno, že v celku vysílaného programu nemá být jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých(?) skupin. To znamená... A zejména je tady napsáno, a s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě. A tady je přesně to, když se podíváme do zákona, protože ve svém předešlém vystoupení jsem rozebral kodex České televize a tady přesně vidíme v zákoně, jak Česká televize porušuje zákon. Ale my nejsme prostě už v právním státě, to tady vidíme, protože porušování zákona je posvěceno Fialovou vládou, tu to vůbec nezajímá, nezajímá to ministra Baxu, ministra kultury, který má na starosti veřejnoprávní média. A přestože tady opakovaně říkáme, a pan ministr to slyší, slyší to premiér Fiala a další, slyší to paní Pekarová, slyší to pan Rakušan a další, pan Jurečka, jo, tak my říkáme, že tady dochází k porušování zákonů, dokonce je tady i oficiální zpráva na základě analytického oddělení České televize na stránkách Rady České televize. A nikoho to nezajímá. A já, když se o tom bavím s lidmi z České televize, tak to ještě obhajují dnes a denně. Oni to ještě obhajují, že prý to tak není. Tak jako to pak je opravdu jako... Jediným řešením je zrušení těch poplatků opravdu, protože když mi tady... Kdo jiný už než Rada České televize na základě údajů, které mají z analytického oddělení České televize, řeknou, že to vysílání je nevyvážené, protože prostě Fialova vládní koalice versus opozice 70 procent ku 30. Deset let jsem nebyl pozván do otázek Václava Moravce, deset let. Je to porušení, flagrantní porušení zákona, ale tady se prostě zákony tak nedodržují.
Tady prostě zákony platí jen pro některé a pro vyvolené neplatí. A to je celý problém. Takže já bych chtěl opravdu říct, to je celý problém, to je vlastně ten hlavní problém, není to celý problém a je to hlavní problém, co na tom vadí SPD.
My chceme jenom dodržovat zákon, my chceme, aby se pískala rovina prostě v České televizi a v Českém rozhlasu. Já jsem i při těch diskusí se zástupci Českého rozhlasu, České televize, všichni jsou mi svědkem, co u toho byli, a vždycky u toho byli další lidi, tak vždycky jsem říkal, že jediné, co chceme, je, aby se pískala rovina, že vůbec nechceme, aby se zvýhodňovalo SPD. Nic jiného, my to vůbec nechceme, jenom chceme, aby se pískala rovina. A pak je to náš boj, už v těch diskusích. Už to náš argumentační boj, ale v okamžiku, že veřejnoprávní média neumožní ani to, aby se pískala ta rovina, neumožní ani dodržování zákona a nedodržují ten zákon, tak my na to upozorňujeme, ale i těm provládním médiím to vůbec nevadí, že dochází k porušování zákona. O tom nenapíšou ani článek. Oni se nezeptají Moravce. Kdy se kdo zeptal toho Moravce a vedení České televize, proč mě už deset let nepozvali? Nikdo. Nikoho to nezajímá vůbec. Přitom je to jasně v zákoně dáno černé na bílém.
Takže takový je stav tady té naší demokracie. Takže já bych byl rád, aby, aby prostě ti komentátoři to komentovali pravdivě, protože jestli je něco ohrožení demokracie, tak to není návrh na zrušení koncesionářských poplatků. Jak už jsme si řekli, tak ve většině zemí EU koncesionářské poplatky ani neexistují. Ale právě současný stav je ohrožováním demokracie a směřováním k totalitním manýrům. Protože prostě se upřednostní jenom jeden názor, názor jedné strany. A to tak je.
A vládní politici, těmto vyhovuje, ti samozřejmě s tímhle tím souhlasí, mlčí. Mlčení je souhlas. Myslím, že to v zákulisí ještě popichují samozřejmě, takže to je prostě úplně jasné. Ostatně teď mají v Radě České televize většinu zástupci vládní koalice. A vidíte, jak se to jenom zhoršuje celé, podle těch statistik. Žádné zajištění demokracie to není. Je to vlastně umlčování opozice, je to vlastně porušování zákona. Naopak ukazujete protidemokratické praktiky. A jediné, co my chceme, je, aby se dodržoval zákon, nic jiného nechceme. Přesně tak, jak jsem vám to přečetl tady ten odstavec toho zákona.
Takže pojďme dál. Objektivita a vyváženost, kterými je tento klíčový odstavec zákona uvozen. Tak musím říci, že to je velice zásadní, a budu o tom mluvit i dál. Vycházet z tohoto odstavce zákona. Zvýhodňování, natožpak jednostranné, určitého politického aktéra médiem je s ideály objektivity a vyváženosti v přímém rozporu, a to píšou autoři této odborné publikace. I proto začíná další kapitola konceptualizací negativně chápaných mediálních biasů, tedy odklonu, zkreslení, předpojatosti. A podle dvou os vědomosti na straně autora, komunikátora a viditelnosti na straně příjemce, publika identifikujeme bias stranící bezděčný, propagandistický a diskusní, přičemž těžiště našeho projektu se bude nacházet zejména v oblasti druhého typu biasu. Tedy tam, kde se realizuje mediální přístupová moc a kdy o přístupu do obsahu a míře věnované pozornosti spíše než úmysl rozhodují zvnitřnělé rutinní postupy novinářů. Měření samotného zvýhodňování je nevyhnutelně navázáno na věnovanou pozornost, respektive věnovaný prostor, respektive věnovaný čas.
Kvantitativní logika čím více, tím důležitěji, čím méně, tím bezvýznamněji, je neúprosná. Variantnost se skrývá pouze v tom, čemu konkrétně se u jednotlivých aktérů pozornost, prostor a čas věnuje. Od prosté analýzy, kdo mluví, se měření zvýhodňování dostává k druhé úrovni, o kom se mluví. Následně až ke třetí úrovni, jak se o něm mluví. Zde už se kvantitativní valenční na škále pozitivně negativní analýza svou komplikovanější intersubjektivitou a časovou náročností blíží analýze kvalitativní. To znamená, rozpíná se do obtížně sledovatelného třetího rozměru moci, respektive třetího a čtvrtého propagandistického a diskurzního kvadrantu.
Takže právě to přihlédnutí k tomu reálnému zastoupení, to je velice důležitá věc. Tento požadavek zákona totiž vyžaduje nalezení sady dat, určité sady dat, a to srovnatelně tvrdý, získaný předchozími kvantitativními politickými rozhodovacími procesy, to znamená volby, aktuálnějšími kvantitativními průzkumy, to znamená výzkumy preferencí, případně dalšími. Ale tak jako tak vidíte, že to zastoupení například SPD v těch publicistických zpravodajských pořadech České televize, jak už jsem řekl na té analýze, na konkrétních číslech, tak nesplňuje samozřejmě ani jedno.
Takže to uchopení obou požadavků, to znamená nezvýhodňování a přihlížení k relevanci, je natolik nevyhnutelné, že s odstupem několika málo let překvapuje kontroverze, kterou ve veřejných diskusích vyvolalo jejich logické a nutné zapojení do analýzy předvolebního vysílání České televize a Českého rozhlasu. Je stála u vzniku této publikace. (?) Zvlášť když to vyčíslování společenské relevance aktérů je běžnou součástí obdobných aplikovaných mediálních analýz.
Krátce řečeno, tady autoři publikace upozorňují na to, jak jsou někteří politici, například ti současní vládní, v tomto případě, tak jak jsou vždycky a i ta provládní média, jak v podstatě se brání tomu, že by skutečně mělo se posuzovat to zastoupení na základě těch tvrdých dat, to znamená volby aktuální, případně průzkumy preferencí, ale to Česká televize nesplňuje. Česká televize, přestože SPD měla ve volbách téměř deset procent, a jsme tady jednou ze dvou opozičních stran, tak prostě relevantní zastoupení v pořadech České televize prostě nemáme. No a Český rozhlas, to je stejné úplně, to je jakbysmet, tam ta analýza, tu mám v ruce taky, tu jsem tady prezentoval vloni, kdy samozřejmě v Českém rozhlasu je to v podstatě prašť jako uhoď.
To znamená názorový proud, který reprezentuje SPD, to znamená ten vlastenecký, ten pronárodní a ten určitým způsobem euroskeptický a konzervativní, tak je upozaďován. Přestože u voličů to má jasné zastoupení, tento názor u koncesionářů. Takže to samozřejmě tady vidíme. A vidíme, že i odborníci, odborníci - autoři odborných publikací na toto poukazují, ale nikdo to nechce slyšet. (Hluk v levé části sálu, v pravé části sálu jsou téměř prázdné lavice.)
Takže naopak mocenský bonus, kterému se věnuje druhá část čtvrté kapitoly, se v zákoně neobjevuje. Přesto je intuitivně chápaný všemi zúčastněnými aktéry. Jde o prostý fakt, že někteří z účastníků politické soutěže jsou dočasně v exekutivních pozicích a tato konfúze rolí znepřehledňuje sběr a analýzu dat. I tento případ je detailně popsán v zahraniční teoretické i analytické praxi, na rozdíl od předchozích se však náš import termínu mocenský bonus kontroverzí nedočkal a zodpovězení si tak žádá jen otázka, jak s ním v kvantitativním výzkumu pracovat. I zde, stejně jako u zvýhodňování relevance, preferujeme jeho zapojení až v závěrečné interpretační fázi. Nejobtížněji uchopitelným objektem našeho projektu se stal celek vysílaného programu, namísto přesné definice.
A teďka je potřeba se podívat - a v další fázi se ještě podíváme na hlubší analýzu právě té vyváženosti, protože ta vyváženost vysílání, to je právě ta Alfa a Omega celého toho problému, o kterém já tady hovořím, to je vlastně ta pointa toho, co SPD na celé věci vadí, že v podstatě je tam protěžován jeden názorový proud, a názorový proud, který zastupují voliči SPD, tak ten je upozaďován. Samozřejmě se ještě v dalším vystoupení budou věnovat podrobněji této problematice a jsem přihlášen i v další fázi rozpravy.
Děkuju za pozornost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
