Bylo by zajímavé vědět, nakolik jsou polští politici a také horničtí odboráři skutečně překvapeni z toho, že především na české (a samozřejmě i německé) straně hranic vzbuzuje těžba v dole Turów silné negativní emoce, a nakolik jde jenom o divadlo pro média a veřejnost.

Vynecháme li ze zřejmých důvodů možnost extrémně nízké úrovně intelektuálních schopností a prakticky nulové znalosti reality, nutně se musíme přiklonit k verzi druhé – tedy k divadlu pro veřejnost.

Polská strana přece nemohla předpokládat, že při silné nechuti českých obyvatel příhraničních oblastí k dolu a hlavně k prachu, úbytku spodních vod i dalším nesporně devastujícím dopadům jeho činnosti zůstanou místní orgány, Liberecký kraj i centrální vláda nečinně sedět. Nyní se polská vláda a polští odboráři z dolů tváří, že rozhodnutí Evropského soudního dvora o zastavení těžby je obrovské překvapení. Skoro to vypadá, že je málem okupujeme a vnucujeme Polsku nějaké kapitulační podmínky. Jenže by se měli ptát spíše sami sebe navzájem, proč se tváří, že s dolem je všechno v nejlepším pořádku, že neexistuje problém a že tu bude navždy (včetně zdraví škodlivé elektrárny).

Popravdě posledních třeba dvacet let přistupuje Polsko k českým sousedům v oblasti ochrany přírody a hlavně lidského zdraví velmi přezíravě. Máme s tím zkušenosti s dolem Turów, máme s tím zkušenosti i na severu Moravy a ve Slezsku, kde jsme bohatě zásobeni prachem a zplodinami z polských průmyslových podniků. Zatímco na naši straně hranic probíhaly a probíhají mohutné investice, na polské straně se na zdraví podstatně více šetří. Tamní hutě a koksárny měly s Evropskou unií dojednané dlouhodobé výjimky z hygienických a zdravotních norem a teprve nyní, se zpožděním mnoha let, se konečně modernizují. Samozřejmě když část prachu a nebezpečných zplodin končí za hranicemi, tak Poláci nebyli pod takovým tlakem.

Dlouhá desetiletí byla hnědouhelná energetika severně od našich hranic (nejen v Polsku, ale také v bývalé Německé demokratické republice) rozvíjena bez jakéhokoliv ohledu na její dopady na zdraví českého obyvatelstva a na ničivé důsledky pro přírodu na českém území. Krkonošské a krušnohorské lesy by mohly vyprávět – před čtyřiceti lety z nich pod útoky kyselých dešťů a tunami popílku z Polska a NDR v podstatě nic nezbylo (přičemž nelze říci, že náš průmysl by na tom v té době byl z hlediska exhalací lépe).

Ještě horší je, že ani v posledních letech se na přístupu zvláště polské strany mnoho nezlepšilo. Právě důl Turów, především rozhodnutí o prodloužení jeho provozu do roku 2044 a o jeho podstatném rozšíření až do vzdálenosti necelých 300 metrů od českých domů, ukazuje značnou necitlivost k tomu, jak věc vnímají Češi.

Rozhodnutí Evropského soudního dvora snad konečně donutí polskou vládu a podnikatele k jednání, které bude mít nějaké rozumné parametry.

Co ale musí zaznít z naší strany, to je připomenutí, že polské strkání hlavy do písku, kdy se celá desetiletí naši sousedé tvářili, že uhelná energetika je věčná a že pořádný hustý kouř z továren je důkaz technické vyspělosti země, nemůže pokračovat. Když si nyní naši severní sousedé stěžují na to, že jsou pod tlakem a všichni je staví do časového stresu, stěžují si jenom a pouze na sebe.

Kdyby totiž dlouhé roky netrávili překreslováním skutečností a reality světa, tak by nyní byli na změnu energetiky našeho kontinentu podstatně lépe připraveni. Konec konců mohou svůj pohled upřít k nám. Česká společnost si sice na konec uhelné energetiky zvykala těžce, ale nyní můžeme říct, že vzala tuto nevyhnutelnost na vědomí i s dopady, které se s tím pojí…

Roman Onderka