Nikomu neberu právo na svobodu víry a vyznání, ale takto razantní prosazování zájmů jedné marginální skupiny nad zájmy většiny mi přijde už za pomyslnou hranou slušnosti. Zastánci církevních restitucí je stále dokola opakováno, že jen chtějí zpět to, co jim ukradli komunisté. Ale už zapomínají zmínit, jak k majetkům přišly církve. Toto já hodnotit nebudu, nechme to na odbornících, aby pečlivě posoudili každou podanou žádost.

Pro nás - a nejen ty - kteří jsme polovinu života prožili v období socialismu, připomenu některá fakta a můžeme je porovnat s dobou dnešní.  Do roku 1989 měla téměř každá obec svoji školu (alespoň nižší ročníky), poštu, obchod (mnohdy postavený samotnými občany v tzv. Akci Z) a samozřejmě kostel. Je pravdou, že komunisté investovali státní peníze více právě do škol, obchodů a dalších záležitostí občanské vybavenosti, kterými byly domy kultury, obvodní lékařská střediska a další, a které sloužily všem obyvatelům obce, a to bez rozdílu politické příslušnosti nebo náboženského vyznání, než do nákladných oprav a provozu církevních staveb. Stát však platil duchovní funkcionáře a základní provoz.

Po roce 1989 jsme byli svědky toho, že v obcích nejdříve zanikl obchod, později některé školy a v posledních letech i pošty. Stát nemá peníze a nemají je ani obce. Občan tak za základními službami musí dojíždět do měst, která jsou vzdálena i několik desítek kilometrů. A kostely a církevní funkcionáři? Kostely se opravily a církevních funkcionářů přibylo - v porovnání s rokem 1989 jich dnes máme dvojnásobně. A stále to financuje a platí ten stát, který nemá peníze na základní chod společnosti. A věřících stále ubývá, tedy alespoň podle statistik ČSÚ.

Já tedy vnímám nějakou nerovnováhu a stejně jako mnoho mých spoluobčanů si kladu otázku proč? Mají snad základní potřeby obyvatel žijících na vesnicích do budoucna zajišťovat církve? Obávám se, že ne. Jen budeme potkávat více obtloustlých církevních funkcionářů a někteří z nás budou chodit na robotu spravovat jejich majetky. Za to se dočkáme hrnku teplé polévky nebo duchovního utěšení, že v tom nadpozemském životě se nám bude dařit lépe. A aby tomu tak bylo, je třeba ještě před smrtí, nebo nejlépe ihned, svůj pozemský majetek převést právě na církev. Jenže církve zapomínají, že jsme potomky Jana Husa, Jana Žižky a dalších velikánů, a až se pohár naší trpělivosti naplní a najde se ten správný vůdce, že to národ vezme šmahem. A osobně chci věřit, že se toho dočkám.

Zdeněk Ondráček, poslanec Parlamentu ČR za KSČM