Před časem jsem napsal filosofický článek (později doplněný), o tom, jaká by měla být právní pravidla otevřené společnosti (kterou bezesporu chceme být). Novou vlnu zájmu o tento článek zvednul Radek Adamec, zhrzený bývalý člen Svobodných, nyní aktivista pochybných politických skupin.  Celá relevantní pasáž zní:

“Pokud si muslimové chtějí místo našeho občanského zákoníku uspořádat svoje soukromé vztahy podle práva šaría, proč by nám to mělo vadit? Proč by nám mělo vadit, že katolíci si uspořádávají soukromé vztahy podle svých tradic, a proč by nám mělo vadit, že libertariáni si budou chtít uspořádat svoje soukromé vztahy podle libertariánského práva a ne podle občanského zákoníku nebo zákoníku práce?

Jediné, na čem samozřejmě musíme trvat, je souzení všech, nad nimiž má český stát jurisdikci, podle českého trestního práva. Ale trestní a občanské právo jsou dvě úplně jiné věci.“

Na Facebooku jste zřejmě viděli ocitovanou pouze první větu izolovaně od okolního textu. Byl bych rád, kdyby z článku citoval víc než tuto větu (na kterou dokonce platí facebookovou reklamu), ale člověk nemůže chtít všechno. Nyní jsem zvýraznil podstatné pojmy a myšlenky, které někomu mohou při rychlém čtení uniknout. Tedy, že mluvím o občanském zákoníku a soukromých vztazích. A naopak, že je třeba trvat na zachování právních zvyklostí, které tuto oblast přesahují.

Obecné politicko-filosofické pojetí článku očividně snadno svádí k dezinterpretaci a je tedy nutné myšlenku rozvést a na příkladech poukázat, že základy uvedeného principu volby práva jsou u nás již dávno zakotveny.

České právo již dnes umožňuje podle zákona 216/1994 Sb. uzavírat rozhodčí smlouvy. Např. ve smlouvě o půjčce může být stanoven 0% úrok (což je naprostý standard u půjček v rodině nebo přáteli) a v rozhodčí doložce této smlouvy může být napsáno, příklad z Wikipedie: “Všechny spory, které z této smlouvy v budoucnu vzniknou, rozhodne Bc. Josef Vyskočil, Papírová 22, Liberec.” Smluvním stranám samozřejmě nic nebrání v tom, aby o sporech rozhodoval Muhammad ibn al-Muhammad, Štěpánská 8, Praha.

Má se za to, že smluvní strany jsou s rozhodcem seznámeny a znají principy, podle kterých bude rozhodovat.

(V oblasti mezinárodního práva soukromého, kdy spolu např. obchodují dvě společnosti z různých zemí, je volba práva – zda se spor bude soudit podle práva českého, australského nebo třeba marockého – možná už padesát let podle zákona 97/1963 Sb., nově podle zákona 91/2012 Sb.)

Na tohoto rozhodce samozřejmě nelze přehodit jakýkoliv spor. Nelze před ním vést spor, který patří do trestního práva (viz výše), nelze před ním vést spor, který spadá pod rodinné právo, a samozřejmě každá smlouva – a každý spor, který z ní vyplývá – která byla uzavřena pod nátlakem, je neplatná.

Podcenil jsem alergickou reakci, kterou vyvolává samotný pojem šaría, který je však poměrně mlhavě definovaný. Je nad slunce jasnější, že právní systém žádné muslimské země není ani zdaleka plně kompatibilní s českým právním systémem, a nikdo by nemohl tvrdit nic jiného. Je však taktéž jasné, že plně kompatibilní s českým právním systémem není ani slovenský právní systém.

Neméně jasné také je, že při soužití Čechů a Slováků bude vznikat méně sporů než při soužití Čechů a afrických a asijských imigrantů. Jedním z řešení, jak spory alespoň nepřiživovat, je ponechat smluvní volnost všude tam, kde stát nemá pádný zájem na jiném uspořádání.

Můžeme usilovat o rušení jednotlivých norem v občanském zákoníku – např. nechápu, proč NOZ zbytečně omezuje smluvní volnost v případě pronájmu bytů, co se kaucí nebo dalšího pronajímání týče – ale dokud občanský zákoník se všemi svými neduhy platí, musí samozřejmě platit pro všechny, nad kterými má Česká republika jurisdikci.

Takže sekání rukou ne, polygamie ne, nerovnost žen ne, vydírání a zneužívání ne, zneužívání dětí ne, paralelní právní systémy ne; smluvní volnost ano.

Martin Pánek,
člen Republikového výboru Svobodných

Pozn. autora: Za odbornou konzultaci děkuji Pavlu Vavřínovi.