Rád bych v úvodu svého vystoupení podotkl, že návrh tohoto zákona je mi naprosto proti srsti. Možná bych návrh podpořil, kdyby byla uzákoněna pod hrozbou sankcí povinná hospodská docházka. Možná bych zákon podpořil, kdyby bylo kouření tabáku umístěno na seznam zakázaných aplikací.

Za stávajících okolností však tento návrh podpořit nemohu. Dokážu si představit, že zanedlouho se může v něčí hlavně zrodit nápad nenalévat v restauracích alkohol, protože to škodí těm, co alkohol nepijí, neboť jim to nedělá dobře, když vidí, jak si někdo u vedlejšího stolu dává pivo. Také může být vysloven zákaz podávat v restauracích jídlo z důvodu toho, že český člověk je obézní. A jestliže se v návrhu objevuje ustanovení, že provozovatel restaurace se vystavuje sankci, nalije-li osobě, která je v podezření, že zanedlouho někomu ublíží na zdraví, může se stát, že v nejbližší době vznikne norma, která nařizuje provozovatelům zřizovat při svých restauracích střediska, kde bude zaměstnávat posudkové lékaře, psychology, diabetology, sociální pracovníky, kteří každého hosta vyšetří, zda netrpí zvýšenou hladinou cukru, depresemi či sociální slabostí, a vydají potvrzení, zda host je způsobilý ke konzumaci alkoholu.

Restaurace by ztratily smysl, kdyby do nich nechodili lidé. Pokud by se tak stalo, každá restaurace učiní opatření tak, aby se tam lidé dostavili. A pokud provozovatel zjistí, že mu tam lidé nechodí z důvodu kouření, tak si to ve svém lokále zakáže. Ale učiní tak ze svého rozhodnutí, protože je to jeho prostor, jeho podnik. A do tohoto jeho podnikání mu stát nemá co mluvit.

Právo na svobodu a majetek jsou základní lidská práva, dávno definovaná a stojící v základu demokratických společností. Začneme-li od těchto práv ustupovat, ředit je, je to cesta do pekla.