A stejně tak kvalita českého potravinářského zboží zaostává za kvalitou stejných druhů zboží v Německu a Rakousku. A je známou věcí, že v  základním spotřebním koši jsou potraviny u nás v průměru o 25 – 30 procent dražší než v sousedním Německu a o 20 procent dražší než v Rakousku.

Podívejme se podrobně na to, jak vypadají ceny základních druhů zemědělských komodit a meziroční vývoj jejich ceny na světových trzích.

Tabulka obsahuje porovnání cen komodit k 25. 2 2014, 25. 2. 2015 a 24. 2. 2016. Jak je z tabulky zřejmé, v posledním roce, dvou letech, dochází k velmi silnému poklesu cen zemědělských komodit. Ty se nyní dostávají vlastně na nejnižší úroveň od hospodářské recese v roce 2009.

Při pohled na změny v cenách vidíme, že oproti době před dvěma lety poklesly ceny téměř všech námi sledovaných komodit (až na výjimku kakaa, které si letos drží zhruba stejnou cenu jako v roce 2014), a to většinou (opět s jednou výjimkou ceny hovězího masa, která poklesla „jen“ o 7 %) o více než 10 %, respektive spíše o 20 a více procent, neboť o méně než dvacet procent klesla kromě hovězího masa cena jen pomerančového džusu, který byl 25. 2. o 14 % levnější než 24. 2. 2014.

Z jedenácti sledovaných zemědělských komodit tedy u devíti komodit klesla oproti roku 2014 cena o více než jednu pětinu. A to už je pořádně strmý pád.

Bavlna, káva, mléko, rýže a sója klesly dokonce o více než o 30 %, přičemž mléko oproti 25. 2. 2014 ztratilo 40,5 % své ceny a rýže dokonce 68,8 % ceny (!!).

Oproti loňskému roku sice ceny zemědělských komodit nepadají tak prudce jako oproti roku 2014, ale stále padají. A téměř polovina námi sledovaných zemědělských komodit (bavlna, káva, mléko, rýže a sója) klesla i oproti roku 2015 o více než 10 %.

Je tedy oprávněná otázka, proč ceny potravin v českých obchodech, navzdory prudce padajícím cenám komodit, tak jak to vidíme v tabulce, neklesají? Odpověď je vcelku snadná. Zisk z nižších výrobních nákladů potravin mají velké obchodní řetězce či výrobci ze sektoru potravinářského průmyslu, nikoli zákazník.

České obchodní řetězce (v zahraničních rukou) by měly dlouhodobě čelit kritice za obrovské přirážky, které si k nákupní ceně účtují (marže). Díky absolutnímu nezájmu vlád (od předchozích pravicových vlád, vlády Topolánkovy a Nečasovy, bychom ani nečekali, že by se také mohly starat o dobro většiny občanů a současná vláda raději hledí jinam a tráví čas například verbálním bojem proti pro ČR imaginárnímu nebezpeční Islámského státu), takže na řetězce žádný tlak, aby snižovaly své marže, vyvíjen není. Kritice řetězce čelí zřejmě průměrně tak tři dny v roce či jednou za dva roky, a to v době, kdy Hospodářská komora ČR zveřejní výši marží, kterou si řetězce k jednotlivým druhům zboží přirážejí. Za pár dní celá věc zapadne a jede se dál.

Naposledy tyto údaje Hospodářská komora zveřejnila na podzim roku 2014, a hodnoty to byly vskutku neuvěřitelné. K rohlíku si obchodníci přirazili 36 % k litru polotučného mléka 41 %, k máslu 50 %, k loveckému salámu 51 %, eidamu 76 %, tvarohu 100 % a k ochuceným sýrům dokonce 107 %. K biopotravinám si pak řetězce v české republice dokáží přirazit i 150 %. (Pro srovnání v Německu se marže na biopotravinách v řetězcích pohybují mezi 10 – 30 %.)

Tlak na řetězce, aby snižovaly své obchodní marže, ze strany státu a od organizací ochraňujících spotřebitele není žádný. Řetězcům tedy nic nebrání, aby, tak jak díky poklesu cen zemědělských komodit klesají ceny potravin, zvyšovaly své marže.

Český občan pak výrazný pokles cen komodit pozná leda tehdy, když české obchodní řetězce zveřejní své roční zisky (a ty to zásadně nedělají)… Je škoda a chyba, že tímto směrem se pozornost české vlády absolutně neubírá. Ochrana spotřebitele je v České republice zkrátka pole neorané.

Jiří Paroubek