Jan Bureš a mnoho dalších českých makroekonomů by ale možná bylo překvapeno, kdyby zjistili, že toto číslo je především krásnou statistickou veličinou a že nevyjadřuje tak úplně rozsah problému nezaměstnanosti u nás. Odhadl bych, že tu máme dalších až 200 tisíc lidí, kteří stojí již mimo evidenci Úřadů práce, jsou dlouhodobě nezaměstnaní a vlastně nezaměstnatelní. Nikdo se s nimi příliš nezabývá. Žádné proškolovací a edukativní programy, prostě nic. Jsou odepsaní.

Vedle těchto nešťastníků tu existují také osoby v mé věkové kategorii, odhadem se jedná rovněž o 200–250 tisíc lidí, kteří by rádi pracovali, ale není pro ně práce. Firmy a veřejné korporace prostě nemají o zaměstnávání lidí ve věkové kategorii 60+ valný zájem. Je to smutné, ale vláda se sociální demokracií v čele nedokázala předložit zákon, který by umožňoval zřizování sociálních podniků. Tedy podniků, které nevykazují zisk, ale dokážou zaměstnat tisíce či desetitisíce lidí užitečným pracovním nasazením. A to by byla vhodná příležitost i pro šedesátníky.

Takže s nezaměstnaností to u nás není zase tak bezvadné, jak si makroekonomové z myšlenkového mainstreamu myslí anebo si chtějí myslet. Obecným názorem tak zůstává, že v ekonomice chybí desítky tisíc pracovních sil a že si je nejsnáze, zejména ty nekvalifikované či méně kvalifikované pracovníky, můžeme opatřit dovozem z Ukrajiny. Je to i není pravda. Samozřejmě že to české ekonomice může na přechodnou dobu pomoci. A nejde jenom o nízkokvalifikované zaměstnance, ale také například o vysoce kvalifikované pracovníky v IT anebo ve strojírenství. Podnikatelé by pak ale neměli křičet, pokud se vláda snaží navyšovat minimální mzdu. Je to jen malé vybídnutí k tomu, aby podniky zvyšovaly rychleji své mzdy, což by zatraktivnělo určité pozice a přitáhlo do nich nové zaměstnance.