Dnes nebudu hovořit o pravidelném a stabilním čerpání evropských fondů, které by mohlo pozitivně ovlivnit investiční výstavbu (veřejné i soukromé investice) i růst HDP v zemi. Chci se zabývat jen problematikou bytové výstavby.

Možnosti výstavby nových bytů v osobním vlastnictví, zdá se, jsou značně vyčerpány zužujícími se možnostmi výstavby individuálního bydlení na bázi hypotečního financování. Tím nechci říci, že již nebude o ně vůbec zájem, ale obávám se, že s ohledem na rostoucí úrokové míry hypoték a také na tvrdší podmínky pro financování ze strany bank lze očekávat spíše nižší přírůstky zájemců o bydlení v rámci hypotečního financování nežli v předešlých letech. Stát by měl mít ambici a cíl v první řadě stavět komunální byty, a to prostřednictvím a s využitím iniciativy obcí a krajů. Osobně bych preferoval systém, jehož fungování jsem viděl ve Velké Británii, kde financování výstavby bytových projektů probíhá prostřednictvím neziskových společností. Ty získávají dlouhodobé úvěry (20 let) od bank, a pozemky vhodné pro bytovou výstavbu od obcí za symbolické ceny či zdarma. Podobný systém lze bez velkých problémů uplatnit i u nás, přičemž všichni zúčastnění mohou být spokojeni.

Myslím, že by bylo dobré uvažovat s formou státní podpory prostřednictvím financování části úroků z úvěru, který by si neziskové společnosti vytvořené obcemi či kraji braly. Např. 2% ročně, která by platily, by platil Státní fond pro rozvoj bydlení. Osobně si myslím, že je to vhodnější forma, než současný dotační program ministerstva pro místní rozvoj, který umožňuje poskytnout dotaci na výstavbu bytu či domu ve výši až 1,2 miliardy korun na jednoho zájemce. Jednak by tak bylo uspokojeno mnohem více zájemců o státní podporu a kromě toho by při cílové výstavbě zhruba deset tisíc komunálních bytů ročně nebylo zas tak velkým problémem zajistit financování úroků z úvěrů. Z oněch deset tisíc bytů ročně řekněme o velikosti v průměru 60 m2 a při průměrné ceně 40 000 korun za m2 by hodnota deseti tisíc bytů, stavěných ročně, dosáhla objemu zhruba 24 miliardy korun. Kč. Se dvěma procenty úrokové míry by to bylo necelé 0,5 miliardy korun ročně.

I kdyby tento systém byl uplatňován s použitím dvacetiletých bankovních úvěrů, nebyla by to pro státní rozpočet nějaká neúměrná částka zatížení. Maximálně po 15 až 20 letech uplatňování tohoto systému by se jednalo kumulovaně o nějakých 7 až 10 miliard korun nároku na státní rozpočet k proplacení dotací úroků z úvěrů. A samozřejmě oněch 24 miliard korun nových bytů by také každoročně představovalo zhruba 0,5 % růstu HDP, a k tomu ještě zakázky pro nábytkářský průmysl a podobně.

Česká republika potřebuje stavět levnější byty než ty, které jsou dneska stavebními firmami s použitím hypotéčního financování stavěny, když ceny dosahují 80 000 Kč/m2 i více. Domnívám se, že u neziskového bydlení by mohlo být dosahováno cen mezi 30 až 40 tisíc korun za m2. A obce by měly k dispozici komunální byty, jejichž anuita by se splácela z přijatého nájemného, aniž by to zatížilo rozpočet obcí. Stát prostřednictvím Státního fondu rozvoje bydlení by do této situace mohl vstupovat také poskytováním bankovních záruk bankovním ústavům, které budou poskytovat úvěry stavebním firmám.

Tento systém funguje ve Velké Británii velmi dobře a tímto způsobem je každoročně stavěno 50 tisíc bytů. S ohledem na britský trh a jeho velikost a český trh a jeho velikost a jistou zanedbanost v tomto segmentu u nás, se domnívám, že během tří až čtyř let od schválení příslušného zákona o financování komunální bytové výstavby by bylo možné stavět celostátně deset tisíc bytů ročně. A samozřejmě takovýto segment levného a přitom ve vysokém standardu poskytovaného bydlení by mohl srazit pořizovací ceny bytů a cenu nájemného. A to již v okamžiku, kdy vláda projeví odhodlanost takovýto systém výstavby bytů v parlamentu protlačit.