Při založení Československé republiky E. Beneš sehrál nezastupitelnou roli organizátora a také nejbližšího spolupracovníka T. G. Masaryka v zahraničním exilu. Když počátkem Velké války odcházel do exilu, prakticky nikdo ho ve vlasti neznal. Vrátil se jako uznávaný ministr zahraničí nového státu. Nejlépe charakterizoval jeho klíčovou roli sám Masaryk: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

E. Beneš byl po I. světové válce v novém státě jedním z mála československých politiků s opravdu mezinárodním rozhledem.

Československo bylo dítětem versaillsko – saintgermainského systému smluv a po I. světové válce spolu s T. G. Masarykem E. Beneš prosadil strategickou orientaci nového státu na Francii. Tedy na jednoho z vítězů Velké války. Francie totiž projevovala jako jediná z dohodových velmocí interes o střední Evropu. Spojené státy se záhy samy po uzavření smluv ve Varsailles a Saint-Germain v rámci již zmíněného nového uspořádání Evropy pokryly příkrovem izolacionismu. Podobnou nechuť angažovat se v záležitostech kontinentální Evropy projevila tehdy i Velká Británie.

Sovětské Rusko bylo v té době, tedy počátkem dvacátých let ponořeno do hrůz občanské války a teroru. A po ukončení svého válečného konfliktu s Polskem už nemělo ani chuť, ani sílu vyhledávat ve střední Evropě další válečná dobrodružství. Kromě toho, od české pravice až po reformní socialisty panoval tehdy v čs. společnosti odpor a hrůza z bolševiků a jejich světové revoluce.

V průběhu let existence první Československé republiky byl E. Beneš nejen ministrem zahraničí, ale - po dohodě politických špiček čs. politiky - se začlenil do strany národních socialistů. V jejím vedení (rychle se stal jejím místopředsedou strany) sehrál významnou roli v tom, že tato strana opustila bludnou cestu nacionalismu a byla schopna nejen modernizovat svůj program, ale zejména se stát věrnou a aktivní součástí většiny vládních koalic první republiky. A to napomohlo tomu, že české zaměstnanecké a nižší střední vrstvy před válkou nikdy nepropadly – na rozdíl od všech okolních zemí – významněji jedu šovinismu a fašismu.

To, že republika prohrála v září 1938 v Mnichově existenční boj za udržení své samostatnosti, bylo výsledkem slabosti a zrady západních demokracií

I po své porážce ve Velké válce bylo Německo ekonomicky silnější (a tedy perspektivně i vojensky silnější), nežli Francie s Velkou Británií dohromadya. A to přes všechny hrůzy hyperinflace a hospodářských těžkostí po prohře ve válce a pozdější hospodářské krize od roku 1930, která právě v Německu měla počátkem třicátých let ještě horší průběh nežli v jiných zemích. A to v Německu otevřelo cestu k moci Hitlerovi.

Západní mocnosti se v září 1938 vzdaly v Mnichově dobře vyzbrojeného a k boji odhodlaného Československa s jeho čtyřiceti divizemi, čtyřmi sty tanky (ty budou o něco později účinnou zbraní Německa ještě v bleskovém francouzském tažení), početnou leteckou flotilou atd… E. Beneš a většina představitelů československých politických elit vyhodnotili v září 1938 realisticky situaci tak, že nemá smysl s Německem vést předem prohraný válečný konflikt, protože by dával v sázku samotnou existenci českého národa…

Ihned po Mnichovském diktátu Beneš abdikoval z pozice prezidenta republiky a v krátké době se stal jednotící postavou československého exilu v zahraničí. Kolem něj se soustředil celý západní odboj a E. Beneš časem dosáhl dohody také s československými komunisty v Moskvě i se Sovětským svazem. Beneš v roce 1943 prostě potřeboval pro posílení pozice své vlády v Londýně, zejména pak pro obnovu republiky v předmnichovských hranicích dohodu se Stalinem, aby oduznaly Mnichov Francouzi a především Britové.

E. Beneš dobře věděl, že válka a válečné úspěchy Sovětů za II. světové války, povedou po porážce Německa k obrovské radikalizaci české společnosti. Prezident Beneš hovořil tehdy často o Československu jako o mostu mezi Západem a Východem. Na rozdíl od Finska, kterému se podařilo, byť se až do pádu „Železné opony“ nevymanilo ze sovětské sféry vlivu, si v podstatě udržet pluralitní systém i tržní ekonomiku… Finsko bylo ale na periferii Evropy, Československo v jejím středu…

Problémem u nás ovšem bylo zejména to (na rozdíl od Finska), že komunistická strana se stala prakticky ihned po válce nejsilnější stranou v zemi. Ve volbách v květnu roku 1946 získali komunisté dvě pětiny všech hlasů. A co bylo vážnější, nekomunistické strany neměly ve svém středu silné lídry, schopné konkurovat Gottwaldovi a spol.. KSČ předčila demokratické strany ve všech směrech: v organizaci, kádrech, četnosti členů, v penězích, v - dnes bychom řekli - marketingu, ale také v agresivitě a populismu. E. Beneš zkrátka neměl spolubojovníky na potřebné úrovni a nebyl jím – přes veškerou svou snahu – ani Jan Masaryk.

Politika vytváření mostů mohla mít naději na úspěch, pokud Stalin hrál vyšší hru. Hrál v letech 1946 – 1947 o Francii a Itálii, kde komunisté mohli za určitých okolností zvítězit v parlamentních volbách. Pokud by se tak nestalo, nebyl již důvod, aby Stalin a českoslovenští komunisté dál hráli hru na československý model a pluralitní demokracii.

Role prezidenta Beneše v únorových dnech roku 1948 byla projednána nesčetněkrát. Strategická chyba větší části nekomunistických ministrů (kteří však netvořili většinu vlády), spočívající v podání demise, umožnila předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi požadovat na prezidentovi podle ústavy výměnu ministrů za ministry komunistům nakloněné či přímo komunistické. Nátlak komunistů na prezidenta byl stupňován obrovskými shromážděními organizovanými komunisty v českých a moravských městech “Za odchod zrádných ministrů“. Komunističtí předáci v jednáních s prezidentem otevřeně vyhrožovali občanskou válkou.

Komunisté tedy ovládli v únoru 1948 ulici a stupňovali teror vůči politickým odpůrcům od vlády až po poslední vesnici, vytvořením Akčních výborů NF. A tyto revoluční výbory odstraňovaly z veřejného života jedním velkým úderem všechny politické odpůrce komunistů. Během pár únorových dní byla zcela rozbita a marginalizována národně – socialistická strana i demokratická strana na Slovensku. Prakticky paralyzována komunistickými agenty ve svém vedení byla lidová strana. Sociální demokraté po eliminaci svého pravicového křídla mohli jenom čekat - přes optimismus jejich špiček těsně po únoru - na svůj konec, coby formálně samostatné politické síly.

To vše a mnoho jiného prezident Beneš musel tehdy jistě vnímat jako hrozné a nezvratné rány osudu. Z republiky ihned po únorovém převratu zmizela prakticky celá reprezentace českých demokratických stran. A počátkem března spáchal za dosud nejasných okolností sebevraždu jeho nejbližší politický spojenec, ministr zahraničí Jan Masaryk. Prostě zvrat poměrů v zemi již nebyl možný. Země se pod vedením KSČ vydala na cestu k diktatuře.

E. Beneš v červnu 1948 odešel – až třetí demise byla akceptována - z úřadu prezidenta a jeho nástupcem se stal první komunistický prezident, předseda KSČ, Klement Gottwald.

E. Beneš byl v závěru svého života několik let těžce nemocen a jeho smrt nesporně ovlivnil ohromný stres z velké politické prohry, kterou zažili českoslovenští demokraté a on osobně v únoru 1948. Umím pochopit to, že komunistický převrat v únoru ´48 musel E. Beneše lidsky zlomit…