Přiznám se, že mě problematika komunistického převratu v únoru 1948 vždy velmi silně zajímala. Měl jsem možnost, si jednak přečíst všechnu možnou dostupnou literaturu o převratu a také hovořit s mnoha lidmi, kteří osobně zažili v někdejší národně socialistické straně a také v sociální demokracii dny února 1948. Nejcennější pro mě byla svědectví tří lidí. V první řadě někdejšího národně socialistického poslance a odboráře Antonína Vandrovce. Ten mi popisoval činnost špiček národních socialistů v únorových dnech velmi podrobně. Pokud jde o sociální demokraty, tam byli zdrojem mých informací především Jiří Horák (ve dnech února 1948 čtyřiadvacetiletý tajemník ministra průmyslu a předsedy sociálních demokratů Bohumila Laušmana) a Radomír Luža, který byl významným představitelem sociálně demokratických akademiků. Nekomunistické strany se dostaly, po volbách v květnu 1946, ve kterých zvítězili vynikajícím způsobem komunisté, do defenzívy. V roce 1947 Stalin už zvolna přestával hrát nějakou svou velkou celoevropskou hru, protože mu bylo víceméně zřejmé, že komunisté nezvítězí v parlamentních volbách ani v Itálii, ani ve Francii, kde tyto strany měly velmi silné pozice a byly jistou dobu zastoupeny svými představiteli také ve vládě. Prostě Stalin chtěl mít své jisté a tak čeští komunisté postupně přestávali hrát hru na československý model socializmu. Výsledkem bylo, že v hospodářské a politické oblasti byl komunistický režim v Československu v následujících jedenačtyřiceti letech nejrigidnějším ze všech zemí střední a východní Evropy, s výjimkou Sovětského svazu.

Komunisté dokázali ve dnech únorového převratu roku 1948, zmobilizovat na svou podporh statisíce zfanatizovaných demonstrantů, nejen v Praze, ale prakticky ve všech českých městech. Ukázali se skutečně jako masová politická strana schopná využívat své podpory k nátlaku na politické oponenty a především na prezidenta republiky. Demonstrace na podporu vedení KSČ nebyly neústavním činem. Neústavní a protizákonné bylo ovšem vytvoření např. tzv. Lidových milic. Tedy ozbrojených oddílů, jimž veleli přímo vedoucí funkcionáři KSČ a kteří by, v případě odporu nekomunistů, mohli zasahovat. Ostatně tzv. dělnické milice napadaly v těch dnech sekretariáty nekomunistických stran. V sekretariátu sociální demokracie došlo k potyčkám, jak mně to popisoval Jiří Horák, s organizovanými komunistickými bojůvkami. Známí představitelé sociálně demokratické pravice, byli napadáni a výsledkem přepadení ústředního sekretariátu soc.dem. bylo jeho vydání fierlingerovské levici. Také sekretariát národních socialistů byl přepaden, vydrancován a jeho pracovníci byli terorizování a zastrašováni. Tzv. Lidové milice byly jednoznačně nezákonným, revolučním prvkem v politické praxi komunistické strany. Na druhé straně je pravdou, že formálně proběhlo převzetí moci komunisty na půdě parlamentu podle platných pravidel.

Tzv. akční výbory Národní fronty byly druhým nezákonným prvkem v činnosti tehdejší komunistické strany. Akční výbory vyřazovaly postupně z politického života republiky, na všech úrovních, počínaje úrovní vládní tzv. exponenty pravice. Tedy, jinak řečeno ty politiky, kteří byli schopni oponovat komunistům v převzetí moci v centru i v poslední obci. Během jednoho týdne se tak prakticky rozpadly politické struktury nekomunistických stran. Nejpatrnější to bylo u národních socialistů, kde z šesti set tisíc členů zbylo po únorových a následujících čistkách i dobrovolných odchodech zhruba dvacet až třicet tisíc členů, kteří přešli do „obrozené“ socialistické strany. Podobně masivní odchody ze strany zažili také lidovci, i když podstatně menší nežli tomu bylo u národních socialistů, neboť jádro lidové strany tvořili věřící občané. Sociální demokracii čekal jiný osud. Její pravicové křídlo v čele s Václavem Majerem bylo úplně vytlačeno ze strany. Řada jeho hlavních představitelů, včetně odstoupivšího ministra Václava Majera, odešla do exilu a část byla vystavena, podobně jako ostatní nekomunisté, represím. Stranický střed reprezentovaný předsedou strany Laušmanem byl zčásti integrován a zčásti vytlačen ze strany. Stranu na krátkou dobu ovládla stranická levice a do jejího čela se na krátko vrátil Zdeněk Fierlinger, který stranu dovedl, v červnu roku 1948 ke „sloučení s komunisty“.

Toto sloučení ovšem bylo v rozporu se stanovami sociální demokracie a tudíž neplatné. Vedoucí činitele nekomunistických stran vesměs přesunuli těžiště své činnosti do exilu. Kromě vedoucích činitelů Lidové strany Šrámka a Hálka, kteří byli zatčeni při pokusu o útěk do exilu a byli až do své smrti internováni v klášteře. Celý příběh února 1948 byl završen tečkou v jarních parlamentních volbách jednotné kandidátky NF, kde vedle komunistů kandidovali i představitelé nekomunistických stran. I když bílých lístků, které byly vyjádřením odporu proti těmto volbám a nastupujícímu totalitního režimu, bylo vice nežli desetina odevzdaných hlasů, nezměnilo to již nic na směřování země k totalitě. Prezidentu Benešovi, který se v únorových dnech roku 1948 ocitl pod obrovským tlakem komunistů a jemuž bylo vyhrožováno občanskou válkou a také zásahem sovětské armády, nezbylo nic jiného než se podvolit a podepsat demisi odstoupivších ministrů a jejich nahrazení novými ministry, kteří již byli plně na straně komunistického řešení. Z čistě ústavního hlediska prezident ovšem velký prostor k odporu neměl.

Začátkem března spáchal, za dosud nevyjasněným okolností, sebevraždu ministr zahraničí, Jan Masaryk. Mimochodem J. Masaryk měl být, pokud by se na jaře 1948 uskutečnily svobodné volby, které komunisté nechtěli připustit, v čele kandidátky sociálně demokratické strany. Masaryk byl ve složité životní situaci. Byl loajální k prezidentovi, uvědomoval si děsivou a hloupou taktickou chybu vedoucích představitelů nekomunistických stran a také prohlédl záměry komunistů na vybudování totalitního státu.

V červnu 1948 po své třetí nabídnuté demisi odchází ze svého úřadu prezident republiky Beneš. Velká část jeho politických přátel byla již v té době v exilu anebo později skončila v komunistických vězeních.

3. září 1948 prezident Beneš zemřel. Jeho pohřeb byl poslední demonstrací síly nekomunistů a do určité míry i ukázkou odporu vůči nastupujícímu totalitnímu režimu, který strhával postupně všechny zbývající dekorace demokracie.

Pokud dnes někdo vidí v českých komunistech nástupce někdejších Gottwaldových komunistů a straší jimi občany, je to poněkud nepřiměřené. Nynější KSČM nemá za sebou volební výsledek z května 1946, který KSČ dával v českých zemích více než dvě pětiny odevzdaných hlasů. Nemá pozice ani v policii, ani v armádě a ani v ekonomice. V Kremlu už nesedí J. V Stalin… Zkrátka komunisté jsou nyní parlamentní stranou svého druhu, a pokud je chce A. Babiš a M. Zeman zapojit do vládního uspořádání je to nejen možné, ale vcelku rozumné. Do vlády jejich představitelé stejně nepůjdou a budou alespoň užiteční. Pokud se nechají příliš „namočit“ do spolupráce s koaličními vládními stranami, v příštích sněmovních volbách úplně shoří...

Zkrátka paralely mezi únorem 1948 a únorem 2018 neexistují.