Přiznám se, že mě problematika komunistického převratu v únoru 1948 vždy velmi silně zajímala. Měl jsem možnost, si jednak přečíst všechnu možnou dostupnou literaturu o převratu a také hovořit s mnoha lidmi, kteří osobně zažili v někdejší národně socialistické straně a také v sociální demokracii dny února 1948. Nejcennější pro mě byla svědectví tří lidí. V první řadě někdejšího národně socialistického poslance a odboráře Antonína Vandrovce. Ten mi popisoval činnost špiček národních socialistů v únorových dnech velmi podrobně. Pokud jde o sociální demokraty, tam byli zdrojem mých informací především Jiří Horák (ve dnech února 1948 čtyřiadvacetiletý tajemník ministra průmyslu a předsedy sociálních demokratů Bohumila Laušmana) a Radomír Luža, který byl významným představitelem sociálně demokratických akademiků. Nekomunistické strany se dostaly, po volbách v květnu 1946, ve kterých zvítězili vynikajícím způsobem komunisté, do defenzívy. V roce 1947 Stalin už zvolna přestával hrát nějakou svou velkou celoevropskou hru, protože mu bylo víceméně zřejmé, že komunisté nezvítězí v parlamentních volbách ani v Itálii, ani ve Francii, kde tyto strany měly velmi silné pozice a byly jistou dobu zastoupeny svými představiteli také ve vládě. Prostě Stalin chtěl mít své jisté a tak čeští komunisté postupně přestávali hrát hru na československý model socializmu. Výsledkem bylo, že v hospodářské a politické oblasti byl komunistický režim v Československu v následujících jedenačtyřiceti letech nejrigidnějším ze všech zemí střední a východní Evropy, s výjimkou Sovětského svazu.

Komunisté dokázali ve dnech únorového převratu roku 1948, zmobilizovat na svou podporh statisíce zfanatizovaných demonstrantů, nejen v Praze, ale prakticky ve všech českých městech. Ukázali se skutečně jako masová politická strana schopná využívat své podpory k nátlaku na politické oponenty a především na prezidenta republiky. Demonstrace na podporu vedení KSČ nebyly neústavním činem. Neústavní a protizákonné bylo ovšem vytvoření např. tzv. Lidových milic. Tedy ozbrojených oddílů, jimž veleli přímo vedoucí funkcionáři KSČ a kteří by, v případě odporu nekomunistů, mohli zasahovat. Ostatně tzv. dělnické milice napadaly v těch dnech sekretariáty nekomunistických stran. V sekretariátu sociální demokracie došlo k potyčkám, jak mně to popisoval Jiří Horák, s organizovanými komunistickými bojůvkami. Známí představitelé sociálně demokratické pravice, byli napadáni a výsledkem přepadení ústředního sekretariátu soc.dem. bylo jeho vydání fierlingerovské levici. Také sekretariát národních socialistů byl přepaden, vydrancován a jeho pracovníci byli terorizování a zastrašováni. Tzv. Lidové milice byly jednoznačně nezákonným, revolučním prvkem v politické praxi komunistické strany. Na druhé straně je pravdou, že formálně proběhlo převzetí moci komunisty na půdě parlamentu podle platných pravidel.

Tzv. akční výbory Národní fronty byly druhým nezákonným prvkem v činnosti tehdejší komunistické strany. Akční výbory vyřazovaly postupně z politického života republiky, na všech úrovních, počínaje úrovní vládní tzv. exponenty pravice. Tedy, jinak řečeno ty politiky, kteří byli schopni oponovat komunistům v převzetí moci v centru i v poslední obci. Během jednoho týdne se tak prakticky rozpadly politické struktury nekomunistických stran. Nejpatrnější to bylo u národních socialistů, kde z šesti set tisíc členů zbylo po únorových a následujících čistkách i dobrovolných odchodech zhruba dvacet až třicet tisíc členů, kteří přešli do „obrozené“ socialistické strany. Podobně masivní odchody ze strany zažili také lidovci, i když podstatně menší nežli tomu bylo u národních socialistů, neboť jádro lidové strany tvořili věřící občané. Sociální demokracii čekal jiný osud. Její pravicové křídlo v čele s Václavem Majerem bylo úplně vytlačeno ze strany. Řada jeho hlavních představitelů, včetně odstoupivšího ministra Václava Majera, odešla do exilu a část byla vystavena, podobně jako ostatní nekomunisté, represím. Stranický střed reprezentovaný předsedou strany Laušmanem byl zčásti integrován a zčásti vytlačen ze strany. Stranu na krátkou dobu ovládla stranická levice a do jejího čela se na krátko vrátil Zdeněk Fierlinger, který stranu dovedl, v červnu roku 1948 ke „sloučení s komunisty“.