Včera jsem odeslala dopis do nejmenované nadace s prosbou o pomoc pro Danečka z Jablonce nad Nisou, malého kluka, který neměl štěstí, narodil se předčasně po autonehodě, málem to nepřežil a zdravotní komplikace ho trápí dosud. Jeho maminka je samoživitelkou a stará se kromě Danečka ještě o jedno dítě. Dělá pro Danečka maximum, jezdí s ním na terapie až do Polska. Za sebemenší pokrok, za každou naději, že bude žít v rámci možností plnohodnotným životem, by dala všechno. Péče o Danečka je ale psychicky, fyzicky i finančně velice náročná a už není z čeho brát, přestože podpora okolí je veliká. Pomoc se skrývá i v takové maličkosti jako jsou víčka od PET lahví, které maminka „vyměňuje“ za peníze. Potřebovala by jich ale tuny.

Dávám do pytlíku další víčko a sleduji televizní noviny, v České republice je prý nejmenší nezaměstnanost v celé Evropské unii, nejmenší nezaměstnanost za několik let. Firmy volají po kvalifikovaných i nekvalifikovaných pracovnících, sehnat brigádníka je skoro zázrak. MPSV vypisuje programy, které by měly zjednodušovat příchod pracovníků z Ukrajiny. Chybí lidé ve výrobě, ale třeba také kuchaři, řemeslnicí či pracovníci v cestovním ruchu. Dobrá zpráva, která však neodpovídá tomu, že se stále úřady práce podlamují pod návaly nezaměstnaných a hlavně lidí, kteří žijí ze sociálních dávek. Poptávka je veliká, nabídka sedí doma (v Jablonci nad Nisou na lavičkách na náměstí), protože se to v České republice prostě vyplatí.

K čemu směřuji? Lidé sbírají víčka pro postižené děti, protože státní podpora nestačí. Přesto nám systém sociálních dávek pěkně bobtná. Myslím, že nikdy nebyl lepší čas je zredukovat tak, aby se podpora dostala skutečně jen těm, kteří je potřebují a pracovat nemohou. Motivovat ty, kterým se do práce nechce nebo se jim to prostě nevyplatí, aby se obrazně postavili na vlastní nohy. Na vlastní nohy se pak třeba postaví i Daneček a jemu podobní, a to doslova. Před volbami možná nepopulární myšlenky, pro budoucnost naší země a hlavně těch, ke kterým nebyl osud příznivý, zcela zásadní…