Evropská rada se prozatím, alespoň podle zpráv, pokouší oddělit jednání o vystoupení z Unie od jednání o uspořádání vztahů po vystoupení. Tedy zamýšlí sjednat dvě smlouvy. Navzdory tomu, že Lisabonská smlouva v článku 50 požaduje, aby již smlouva o vystoupení z Unie zohlednila budoucí vztahy s Unií. I kdyby to Lisabonská smlouva nevyžadovala, je to hloupá vyjednávací taktika – rozdělením vyjednávacího pole se snižuje pravděpodobnost nalezení vyváženého řešení. Rovněž rozdělení do dvou smluv – o vystoupení a o následných vztazích – situaci jen komplikuje. Co kdyby byla ratifikována jen jedna? Spíš bych doporučoval jednu smlouvu vyžadující schválení v parlamentech a druhou na vládní úrovni (vláda UK versus Evropská rada).

Důvodem pro rozdělení do dvou smluv může být úmysl požadovat od Británie jakési platby i po odchodu z EU. To je dosti absurdní představa. Jako kdyby majitel bytu požadoval nájemné i po odstěhování nájemníka, který dal řádnou výpověď smlouvy a zaplatil nájemné až do svého odstěhování. Výpovědní lhůta je právě doba, kdy se majitel musí smířit s tím, že do jeho rozpočtu již nebude přicházet nájemné a aby si svůj rozpočet upravil. Pro nečlena již neplatí jurisdikce EU, tedy nemusí nic platit. EU má podle Lisabonské smlouvy dva roky na to, aby si rozpočet upravila.

Pokud použijeme přiměřeným způsobem pravidla o sukcesi států, je na straně EU právní kontinuita, zatímco Británie je subjekt nově osamostatněný a jako takový nemá žádné závazky vůči EU plynoucí z minulých vztahů. Ledaže by EU chtěla, aby byla Británie rovněž nástupnickým státem, podobně jako tomu bylo v případě rozdělení Československa, kdy federace zanikla, a vznikly dva rovnoprávné nástupnické subjekty. Ovšem v takovém případě by se musela EU znovu založit, což si asi nikdo nepřeje.

Naopak Británie by mohla a měla požadovat zaplacení poměrného dílu ze všech majetkových aktiv EU pořízených za dobu britského členství v EU. Jde o investice, za které byly pořízeny budovy a ambasády, které EU používá. Podobně má Británie nárok i v případě veškeré další infrastruktury EU. Rozdělení majetku bylo bolestivé jak v případě rozpadu Jugoslávie, tak v případě Sovětského svazu. Československo předešlo konfliktu tím, že problematiku upravilo zákonem o pravidlech, jak se bude majetek dělit, a také tím, že rozdělení majetku bylo provedeno před faktickým rozdělením federace. EU má na výběr, jít československou nebo jugoslávskou cestou.

Dokáže EU utlumit revanšistické nálady?

Británie pravděpodobně při vyjednávání nebude usilovat o zachování tak jako tak sporných čtyř údajných svobod. Hlavním motivem brexitu přece bylo přání omezit volný pohyb pracovních sil. Jelikož Evropská unie evidentně nehodlá jednat o každé z nich samostatně, Británie se patrně vůbec nebude snažit o účast na jednotném evropském trhu.

Protože Británie není účastníkem schengenského systému a tudíž stále má hraniční kontroly, může celkem bez problémů zavést jakýsi druh pracovního povolení. Pokud bude Unie zastávat rozumnou vyjednávací strategii, pokusí se zahrnout víceméně automatické pracovní povolení pro všechny stávající pracovníky v Británii do smlouvy o následných vztazích. Británie si pak nadále bude regulovat příchod zahraničních pracovních sil podle vlastních potřeb.

Především Evropská unie bude však muset při jednání vycházet z toho, že mnohé evropské firmy potřebují vyvážet zboží na britský trh. Proto bude muset usilovat o uzavření svého druhu smlouvy o volném obchodu. Británie bude zcela určitě trvat na dovozním clu pro dotované evropské produkty, takže volný obchod bude platit jen pro nedotované zboží. Obchodní smlouva by možná mohla obsahovat v některých oblastech přechodné období. Zejména se bude jednat o dovozní clo na zemědělské produkty.

Hodně bude záležet na tom, zda dokáže EU utlumit revanšistické nálady některých svých politiků. Navrhují, aby cílem jednání bylo potrestat odcházejícího člena za odchod. Pokud je EU nedokáže umlčet, vydá se na cestu podobnou rozpadu Jugoslávie. Dokáže-li pomstychtivé choutky umlčet, může se pokusit o model připomínající rozdělení Československa. Velmi záleží na tom, zda přijme EU za cíl jednání minimalizovat negativní dopad brexitu jak pro EU, tak pro Británii. Bude-li se EU snažit potrestat Británii za brexit, doplatí na to především sama.

Vedle toho bude potřeba uzavřít dohody v podstatě o každé kapitole, v níž má EU nějaké kompetence. Obdobně, jako se o jednotlivých kapitolách jedná v případě vstupu do EU. Jednání bude mít patrně téměř ve všech případech stejný kontext: dohodou mezi vládou Británie a Evropské rady se upraví problematika tak, aby pokud možno zůstalo vše tak, jako doposud. Možná s přechodným obdobím. Některé dohody budou vyžadovat ratifikaci, některé mohou být na úrovni exekutivy.  Tedy dohoda o tom, aby studenti dál mohli studovat, kde doposud studovali, aby mohla pokračovat spolupráce v boji proti organizovanému zločinu, aby pokračovala spolupráce ve zdravotnictví či kultuře apod.

Bezesporu bude velice poučné sledovat, jak se všechny užitečné oblasti evropské integrace postupně přemění na vládní dohody a jak zároveň pro Británii skončí všechny nesmyslné regulace.