Když jsem před lety připravovala televizní pořad Občanské judo, naplňovala mě ta práce pocitem, že jsem užitečná. Že pomáhám lidem, kterých by se jinak nikdo nezastal. Práce starostky Mnichovic mě naplňuje ještě víc. Na rozdíl od televize se s lidmi, pro které pracuji, potkávám denně na ulici. Z první ruky si vyslechnu, co se jim líbí a co je štve nebo trápí. I proto mám svoji práci ráda. Dokonce i po posledních dvou týdnech.

Přestože jsme všichni na radnici padali únavou. Přestože jsme museli zavřít školu a školku, ve které jsme narychlo zorganizovali výrobu provizorních roušek. Přestože jsem musela zjišťovat, jak se „vaří“ dezinfekce, kdo nám ji vyrobí, prodá, kdo je fér a kdo je překupník využívající situaci. Přestože jsem sama měla strach o své děti a o svou maminku, aby se přece jen někde nenakazily. Pořád jsem totiž taky máma. No a zaplať pánbůh ještě i dcera. I když už bez táty.

Ale výraz dobrovolných švadlenek, které pro naše lidi šily s nadšením roušky, a výraz všech potřebných, když jsme roušky roznesli na poštu, policistům, seniorům, kteří si alespoň trochu oddychli, mi potvrdil, že to úsilí za to stálo. Stejně jako když jsem viděla, že moje slova povzbuzení přinesou některým lidem alespoň trochu úlevy od strachu, který cítí.

Teď se snažím, abychom do každého domu dostali alespoň jednu láhev dezinfekce. Naštěstí mi pomáhají dobrovolníci, kteří svůj volný čas chtějí poskytnout, kde je třeba.

Stejně tak jsem nadšená ze souznění, které je mezi námi starosty. Sdělujeme si zkušenosti, předáváme si kontakty, a když se některému něco povede, předá ověřené postupy dalším. Sdílíme informace ve skypových skupinách. A dokážeme i žertovat. Posíláme si vtipy a povzbuzení, protože s humorem to jde lépe.

Nikdy na to nezapomenu a nikdy nebudu schopna dost poděkovat všem, kteří začali nezištně pomáhat lidem kolem sebe.

Znova mi to připomíná, proč jsem se chtěla stát starostkou. Pomáhat lidem. Dělat jejich život lepším.

Jenže to má i stinnou stránku a já ji říct musím. Promiňte mi to. Nemělo by to zapadnout.

Byla jsem rozpálená do běla, když jsem si přijela na kraj převzít jednorázové roušky pro pečovatelskou službu a jeden, doslova jeden respirátor pro paní pečovatelku. Jenže respirátor nebyl. Prostě prý nepřišel. Na shledanou. Praktičtí lékaři dostali po jednom. Na všechny kašlající pacienty s horečkou. Jeden.

Na e-mail, kdy nám kraj jako poskytovateli sociálních služeb píše, zda nemáme šité roušky navíc, že by je od nás vykoupil, nezapomenu. Místo aby kraj zorganizoval s firmami manufaktury a šil a distribuoval sám, píše domovům důchodců, jestli nemají něco navíc.

Byla jsem zelená vzteky, když jsme se nemohli dostat k informacím, kolik lidí v našem městě je vlastně nakaženo, nemohli jsme tak lidi pravdivě informovat a bojovat proti fámám vzniklým z pochopitelných obav. Nemohli jsme plnit některá doporučení, jako například likvidovat odpad od nemocných jako nebezpečný, když jsme nevěděli, kdo je nemocný. Hlava XXII.

A taky jsem byla rudá hanbou. To když záchranáři volali o pomoc a prosili o ochranné pomůcky. Zatímco můj kolega z Dolních Břežan Věslav Michalik sháněl ochranné obleky z laboratoří, hejtmanka jim vzkázala, že zbytečně panikaří.

Paní hejtmanka se omluvila. To je určitě dobře.

Mrzí mě, že se někteří nechovají jako my, starostové, kteří se musíme lidem denně dívat v obci do očí. Přitom to jde. V jiných krajích hejtmani začali organizovat výrobu roušek či respirátorů. Informovali o vývoji infekce. Pracovali zkrátka pro lidi, protože od toho tu jsme.

Já ale věřím, že až to nejhorší pomine, nezapomeneme, jak jsme si navzájem pomáhali. Vezmeme rozum do hrsti a společně změníme kraj k lepšímu.

Ještě jednou děkuji obětavým zdravotníkům, policistům, učitelům a vůbec všem, kteří se nevykašlali na svoje okolí a nebojí se přiložit ruku k dílu. Pro vás má smysl pracovat!

Petra Pecková