Komentátoři a nejrůznější analytici začali pátrat po těch, co za to můžou. Mediální mainstream si pak bryskně adaptoval vysvětlení, že za zvolení Trumpa můžou chudí, nevzdělaní a frustrovaní lidé z převážně venkovských oblastí. Tento teorém se již “osvědčil” jako vysvětlení výsledku referenda o Brexitu z června toho samého roku. Ani ne o měsíc později městští liberálové s vypětím všech sil těsně přehlasovali nevzdělané rakouské důchodce a dosadili do prezidentského úřadu Alexandera Van der Bellena namísto Norberta Hofera. Obdobné “analýzy” pak byly předkládány i při parlamentních volbách v Nizozemí a v Německu či prezidentských volbách ve Francii. Naposledy jsme měli možnost sledovat obdobné rozbory v přímém přenosu při prezidentských volbách v České republice.

Nejde samozřejmě o to, že by vysvětlení tohoto typu byla fakticky nesprávná. Mezi jednotlivými socioekonomickými či demografickými skupinami existují statisticky významné rozdíly v jejich volbě.[1] Problémem těchto analýz je jejich neúplnost a neschopnost (či neochota) ponořit se do problému hlouběji a dopracovat se tak k hypotéze, že namísto systematického selhávání určitých omezených skupin voličů dochází k selhávání demokratického systému jako celku. Dávají naději, že je možné tyto skupiny nějakým způsobem řádně “dovzdělat” nebo “napravit”, aby hlasovaly správně. Tato naděje je jednak marná, a navíc i v případě nějakého zázračného úspěchu není zdaleka jisté, že by politici zvolení těmito převychovanými voliči dosahovali vyšších morálních kvalit nebo dokonce že by se jejich zvolením zvýšila kvalita života většiny společnosti.

Hypotézu systematického selhávání demokratického mechanismu bychom měli připustit k analýze už jen na základě několika protipříkladů z komunální politiky. Nebyli to nevzdělaní vesničtí důchodci, kteří zvolili Pavla Béma či Adrianu Krnáčovou pražskými primátory. Nebyli to chudí sedláci, kteří zvolili vedení Plzně, které stálo za předraženým Novým divadlem, depem pro dopravní podnik a dalšími problematickými projekty.

F. A. Hayek hledá ve své nejznámější knize „Cesta do otroctví“ v kapitole „Proč se ti nejhorší dostávají nahoru“ fundamentální příčiny tohoto jevu.

„… čím jsou jednotliví lidé vzdělanější a inteligentnější, tím více se jejich názory a záliby liší, a tím hůře se dokážou shodnout na jedné konkrétní stupnici hodnoty. Následkem toho, chceme-li dosáhnout vyššího stupně uniformity a podobnosti postojů, musíme sestoupit do sféry nižších mravních a intelektuálních měřítek, kde převažují primitivní a “obyčejné” pudy a záliby. To neznamená, že většina lidí má nízká morální měřítka; chce se tím říci pouze to, že největší skupina lidí vyznávajících velmi podobné hodnoty obsahuje lidi s nízkými měřítky. […] Je-li zapotřebí početná skupina, dost silná, aby dokázala ostatním vnutit své názory a životní hodnoty, nebudou to nikdy lidé s vysoce různorodými a rozvinutými zálibami – ale spíše ti, kteří tvoří “masy” v pejorativním slova smyslu, ti nejméně originální a nezávislí, kteří vahou svého množství dokážou prosadit konkrétní ideály.“[2]

Samozřejmě důsledky vlády vygenerované touto “masou”, jí vnucované hodnoty a metody tohoto vnucování jsou proměnnou, která se mění v místě i čase. Dnešní evropská civilizace je poučená krutostí světových válek i řady komunistických i nacionalistických diktatur. To ale nic nemění na faktu, že taková tendence ve společnosti stále existuje.

Hayek jde ve svých úvahách dále a překládá další, ještě zásadnější argument.

„K lidské povaze zřejmě neodmyslitelně patří, že se lidé dokážou shodnout spíše na negativním programu – na nenávisti k nepříteli, závisti vůči těm, kdo jsou na tom lépe než oni – než na jakémkoli pozitivním úkolu. Kontrast mezi “my” a “oni”, společný boj proti těm, kdo se nacházejí vně skupiny, se zdá být základní složkou každého vyznání, které pevně spojuje skupinu lidí ke společnému jednání. Využívají ho proto vždycky ti, kterým jde nejen o podporu určité politiky, ale o bezvýhradnou loajalitu početných mas. Z jejich hlediska je totiž tento postoj nesmírně výhodný v tom, že jim dává větší svobodu jednání než jakýkoli pozitivní program.[3]

Polovina voličů Jiřího Drahoše ve skutečnosti nevolila Jiřího Drahoše, ale hlasovala proti Miloši Zemanovi.[4] Jiří Drahoš se obratně stylizoval do role antiZemana ve snaze právě tyto voliče přitáhnout. Tuto strategii dělily od úspěchu jen necelé dva procentní body.

Pro další příklady negativní kampaně nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na chování politických stran v poslední době. Vrcholní představitelé sociální demokracie označili živnostníky za parazity, protože mají nižší daně (resp. pojisné) ve srovnání se zaměstnanci.[5] Jasná snaha o vyvolání závisti či pocitu nespravedlnosti v těch, kteří musejí platit více. Jako by bylo nespravedlivé, že stát bere někomu méně a někomu více a nikoli to, že stát bere všem hodně. Andreji Babišovi se podařilo tuto vzájemnou nevraživost implementovat přímo do konkrétní vládní politiky – zavedení Elektronické evidence tržeb. Ta se stala populární díky silně přestřelenému slibu zvýšení daňových výnosů.[6]

TOP 09 naopak neustále útočila na Andreje Babiše a ty, kteří mají na současnou podobu evropské integrace odlišný názor, jsou pod vlivem dezinformací generovaných ruskými hackery. SPD vytěžila na maximum obavy voličů z nelegální migrace. A vůči komu všemu hýřila negativními konotacemi KSČM, není v mých silách sledovat.[7] Negativní kampaň, zaměřená proti sousedovi nebo proti nějaké skupině obyvatel, prostě funguje.

Podobně jako Hayek smýšlí i další ekonom Rakouské školy Hans-Hermann Hoppe. Ve svém článku „Why Bad Men Rule“ přináší nové argumenty, které stojí na zmínku. Je objektivně platnou skutečností, že demokracie umožňuje volný vstup do politické soutěže prakticky komukoli. Ačkoli je to všeobecně vnímáno jako jedna z jejích větších výhod, Hoppe v tom vidí nebezpečí.

„Volný vstup a svobodná konkurence na trhu zboží a služeb je prospěšná. Neomezený vstup mezi pachatele zla, například mezi vrahy či podvodníky, je naopak velmi škodlivý. Jak charakterizovat odvětví, kde působí vláda? Odpovědí je, že vláda není producentem zboží, které by spotřebitelé mohli dobrovolně koupit či naopak nekoupit […] Z lidské povahy plyne, že v každé společnosti budou existovat lidé, kteří baží po majetku ostatních. Někteří lidé jsou k těmto touhám náchylnější než jiní, ale jedinec si obvykle osvojí schopnost nenechat se jimi ovlivnit nebo se za ně bude dokonce stydět. Pouze pár osob není s to tento chtíč potlačit a zbytek společnosti je považuje za zločince a podle toho s nimi nakládá.“[8]

Hoppe coby monarchista upozorňuje na fakt, že zatímco v monarchii může přerozdělovat cizí majetek ve svůj prospěch pouze panovník, demokracie otevírá tuto možnost pro každého. Ač zůstává platná Friedmanova teze o neexistenci oběda zdarma, demokracie může donutit za něčí oběd zaplatit někoho jiného. Umožňuje jedněm legalizovat a realizovat jejich touhy k ovládání života ostatních. V případě úspěchu v demokratických volbách jim dává zdání legitimity jejich činů a morální nadřazenosti jejich názorů. A konečně umožňuje celý systém financovat prostřednictvím daní. A tyto možnosti jsou právě důvodem, proč politické funkce přitahují všemožné kolektivisty, socialisty a jedince, kteří mají na mysli vše možné, jen ne svobodu ostatních.

„… osoby volené ve všeobecných volbách, členové společnosti s malými či nulovými zábranami před zabavováním cizího majetku, lidé bez morálních zásad jsou ti nejtalentovanější v získávání většinové podpory pro svoje nemorální a často (v případě efektivních demagogů) vzájemně se vylučující se požadavky, budou kariérně postupovat až do vedení státu. A proto se špatná situace stane ještě horší.“[9]

Lidé, kteří si chtějí žít svůj vlastní život, nestarat se o zájmy ostatních a svobodně obchodovat pouze s plody jejich vlastní práce, mají mnohem menší motivaci do politiky (minimálně ve vyšší než komunální úrovni) vstupovat. K tomu totiž politiku vůbec nepotřebují. Jejich jedinou motivací může být to, že jim úroveň zdanění a regulací společnosti připadá až příliš vysoká a chtějí tento negativní trend zvrátit, případně alespoň omezit.

Nečekejme na politiky, kteří budou řídit společnost dle svého nejlepšího svědomí a ve prospěch všech. Nedivme se, že kroky politiků nejsou zdaleka prospěšné pro všechny, že jsou veřejné zakázky předražené a že jejich zákony nás příliš omezují a šikanují. Namísto toho hledejme způsoby, jak omezit možnosti politiků zasahovat do našich životů. Může se sice nakrásně stát, že nějaká regulace bude ve váš prospěch a daňové výnosy půjdou přesně na ty účely, které jsou pro vás užitečné. Tak to může být dnes, ale zítra může nastat opak. A pak už může být pozdě s tím něco dělat.

Jiří Pešík,
místopředseda Svobodných v Plzeňském kraji a zastupitel města Manětína

Vyšlo i na osobní stránce autora.

[1] Zeman si získal hlavně seniory a lidi bez práce, Drahoš sbíral hlasy vysokoškoláků

[2] Friedrich August von Hayek. Cesta do otroctví. Strana 122

[3] Friedrich August von Hayek. Cesta do otroctví. Strana 122-123

[4] Téměř polovina Drahošových voličů hlasovala primárně proti Zemanovi

[5] Neuvěřitelný útok: Štěch naštval živnostníky, žádají jeho sesazení, Živnostníci parazitují, řekl Mládek. ČSSD chce daň z příjmu 38 procent

[6] Analýza Aleše Pospíšila: Lepší výběr daní? EET zatím moc slibně nevypadá, i když hospody podražily

[7] Existují i příklady pozitivního programu, jako třeba Vize 2030 od TOP09 nebo kniha Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím. Na významu jim ale ubírají dvě zásadní skutečnosti. První z nich je, že většina voličů tyto obsáhlé materiály nečte. Dále pak to, že se skládají z nerealistických slibů, za jejichž nesplnění už ale dnešní politici neponesou politickou odpovědnost, případně z jednoduchých a realistických kroků, které ale titíž politici mohli již dávno realizovat.

[8] Hans-Hermann Hoppe. Why Bad Men Rule

[9] Hans-Hermann Hoppe. Why Bad Men Rule