Komentátoři a nejrůznější analytici začali pátrat po těch, co za to můžou. Mediální mainstream si pak bryskně adaptoval vysvětlení, že za zvolení Trumpa můžou chudí, nevzdělaní a frustrovaní lidé z převážně venkovských oblastí. Tento teorém se již “osvědčil” jako vysvětlení výsledku referenda o Brexitu z června toho samého roku. Ani ne o měsíc později městští liberálové s vypětím všech sil těsně přehlasovali nevzdělané rakouské důchodce a dosadili do prezidentského úřadu Alexandera Van der Bellena namísto Norberta Hofera. Obdobné “analýzy” pak byly předkládány i při parlamentních volbách v Nizozemí a v Německu či prezidentských volbách ve Francii. Naposledy jsme měli možnost sledovat obdobné rozbory v přímém přenosu při prezidentských volbách v České republice.

Nejde samozřejmě o to, že by vysvětlení tohoto typu byla fakticky nesprávná. Mezi jednotlivými socioekonomickými či demografickými skupinami existují statisticky významné rozdíly v jejich volbě.[1] Problémem těchto analýz je jejich neúplnost a neschopnost (či neochota) ponořit se do problému hlouběji a dopracovat se tak k hypotéze, že namísto systematického selhávání určitých omezených skupin voličů dochází k selhávání demokratického systému jako celku. Dávají naději, že je možné tyto skupiny nějakým způsobem řádně “dovzdělat” nebo “napravit”, aby hlasovaly správně. Tato naděje je jednak marná, a navíc i v případě nějakého zázračného úspěchu není zdaleka jisté, že by politici zvolení těmito převychovanými voliči dosahovali vyšších morálních kvalit nebo dokonce že by se jejich zvolením zvýšila kvalita života většiny společnosti.

Hypotézu systematického selhávání demokratického mechanismu bychom měli připustit k analýze už jen na základě několika protipříkladů z komunální politiky. Nebyli to nevzdělaní vesničtí důchodci, kteří zvolili Pavla Béma či Adrianu Krnáčovou pražskými primátory. Nebyli to chudí sedláci, kteří zvolili vedení Plzně, které stálo za předraženým Novým divadlem, depem pro dopravní podnik a dalšími problematickými projekty.

F. A. Hayek hledá ve své nejznámější knize „Cesta do otroctví“ v kapitole „Proč se ti nejhorší dostávají nahoru“ fundamentální příčiny tohoto jevu.

„… čím jsou jednotliví lidé vzdělanější a inteligentnější, tím více se jejich názory a záliby liší, a tím hůře se dokážou shodnout na jedné konkrétní stupnici hodnoty. Následkem toho, chceme-li dosáhnout vyššího stupně uniformity a podobnosti postojů, musíme sestoupit do sféry nižších mravních a intelektuálních měřítek, kde převažují primitivní a “obyčejné” pudy a záliby. To neznamená, že většina lidí má nízká morální měřítka; chce se tím říci pouze to, že největší skupina lidí vyznávajících velmi podobné hodnoty obsahuje lidi s nízkými měřítky. […] Je-li zapotřebí početná skupina, dost silná, aby dokázala ostatním vnutit své názory a životní hodnoty, nebudou to nikdy lidé s vysoce různorodými a rozvinutými zálibami – ale spíše ti, kteří tvoří “masy” v pejorativním slova smyslu, ti nejméně originální a nezávislí, kteří vahou svého množství dokážou prosadit konkrétní ideály.“[2]