Já děkuji za slovo, paní předsedající. Já bych chtěla zareagovat na svého předřečníka. Nemyslím tím pana Zlínského. V každém případě vy jste tady zmínil to, že včera řekl Hubert Lang, že 90 nebo 80 % lidí nesouhlasí s tím, aby se prodlužoval odchod do důchodu. Já s tím taky osobně nesouhlasím, protože když se kouknete na tu statistiku, která byla předrevoluční a krátce po revoluci, tak je to tak, že když měla žena tři děti, tak šla do důchodu v 54, dvě děti v 55, jedno dítě v 56, žádné dítě v 57.

A když se podíváte i na v uvozovkách, myslím tím fyzické opotřebování toho člověka, tak už tenkrát to bylo, neříkám na hraně, ale bylo toho dost. Jo? Já si vzpomínám, když odešla do důchodu moje maminka, tak potom prodělala jednu totální endoprotézu kyčlí, druhou totální endoprotézu kyčlí.

Byla to šéfka laboratoří, takže celý den každý den stála na nohou, každý den, protože v těch laboratořích si nesednete, takže opravdu ti lidé byli opotřebováni.

Pak samozřejmě nastalo období nasypeme si ráno, nasypeme si odpoledne a nasypeme se večer, takže kvalita toho dožití ve zdraví se začínala samozřejmě zhoršovat. Jo? Upřímně, když se podívám na vás, řekněte mi, kdo z vás nebere žádné prášky. Já osobně už beru na tlak, díky Poslanecké sněmovně, dokonce už beru Triplixam. Začínala jsem na dvousložkovém, teď už jsem na třísložkovém. Čekám, kdy dostanu nebo kdy mi tam přibude nějakej prášeček hezky na cukrovku. Tam se asi taky propracuju a říkám, je mi 53.

Takže postupně budeme nabalovat chemii na to, abysme se dožili nějakého věku. Ale za jakou cenu se dožíváme věku? (Předsedající upozorňuje na čas.) A to se bavíme pouze o nás, který tady přemýšlíme...