Je středa před Vánoci a všichni teď vstřebáváme dvě události. Zastřelení ruského ambasadora na vernisáži a kamion, který najel do lidí v Německu. Fotka ze zastřelení bude jistě fotkou roku za reportáž a je smutné, že se tomuto aktu nenávisti na jednom člověku věnujeme víc než těm stovkám tisícům bezejmených obětí ruského bombardování Aleppa. Jakoby v dnešní době stále víc platilo, že úmrtí jednoho je tragédie, úmrtí tisíců je statistika.

Jak jsme se dostali do takového marastu?

V prvé řadě je důležité zmínit, že období studené války, kdy jsme zažívali největší mír je obdobím největšího klidu na našem kontinentu za posledních tisíc let. To, že jsme mohli kdykoli rozpoutat jadernou válku, vedlo k vedlejšímu efektu klidu konvenčních zbraní. Z tohoto klidu, který byl navíc udržován i zavřenými hranicemi a úzkou nabídkou informačních zdrojů během vlády komunistů, jsme se přes divoká devadesátá léta dostali sem. Do roku 2016.

Rok 2016 je děsivý tím, jak rychle a v reálném čase se dozvídáme o válkách a jednotlivých vojenských aktech.

Potíž je v tom, že rok 2016 je vrcholem naší mediální slepoty.

Dostali jsme se do bodu, kdy si každý může vytvořit takové zpravodajství, jaké odpovídá jeho světonázoru.

Své levicově liberální přesvědčení zde snad ani nemusím zmiňovat. Když bych chtěl, mohl bych se uzavřít do bubliny stranických témat a vůbec bych nemusel z této bubliny za celý rok vyjít.

Nevím, jestli je vám známo "Dunbarovo číslo", pro informaci tedy uvádím:

Dunbarovo číslo je teoretické omezení počtu lidí, se kterými je jedinec schopen udržovat stálé sociální vztahy. Těmi se myslí takové vztahy, v nichž jedinec každého zná a ví, jaký vztah má kterýkoli další jedinec s ostatními.^[1]