Tak zněla jména paraskupin, které byly vysazeny v prosinci 1941 v okupovaném území, v protektorátu Čechy a Morava. Jmenovali se Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček ( Silver A) Jan Zemek a Vladimír Škácha  ( Silver B) a zejména pak Jan Kubiš a Jozef Gabčík ( Antropoid). V noci z 28. na 29. prosince 1941 se opět dotkli půdy rodné země. Čekal je boj s minimální nadějí na přežití, náročné úkoly, pronásledování gestapem. Jejich úkoly byly zpravodajské, spojovací a v případě operace Antropoid i vyloženě bojové. Šlo o atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z vrcholných a nejnebezpečnějších představitelů Hitlerovy Třetí říše.

Nebyli první, kdo přicházeli z nebe na pomoc domácímu odboji a nebyli ani poslední. Už dříve seskočil výsadek Benjamin ( Otmar Riedl) a Percentage  ( František Pavelka). Bylo vysláno i několik  československých vojáků – výsadkářů z SSSR  vojenskou misí gen. Píky  v Moskvě.

Další výsadky následovaly. Out distance, Antimony, Tin….. To jsou názvy jen některých z nich. A jak šly dále válečné události, přicházely další vlny výsadků. Barium, Clay, Wolfram, Carbon, Spelter…. V rámci Československého  armádního sboru v SSSR byla vytvořena dokonce II. ČS paradesantní brigáda, která byla nejprve nasazena v bojích v Karpatech a poté letecky přesunuta na pomoc Slovenskému národnímu povstání. V prostoru Čech a Moravy přistávaly partyzánsko-organizátorské výsadky složené z československých a sovětských vojáků, Mistr Jan Hus, Dr.Miroslav Tyrš, Jan Kozina, Chan……také jen několik názvů z mnoha. Odboj i díky jim sílil a stále více přecházel na partyzánský způsob boje, sjednocený proti nepříteli bez ohledu na různé politické názory jednotlivých odbojářů. Výsadek Wolfram tak například aktivně spolupracoval s partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova a vojenská organizace R – 3 budovala partyzánské jednotky za pomoci uprchlých válečných zajatců – rudoarmějců. Parašutista skupiny Tungsten Jaromír Nechanský se stal dokonce jedním z vojenských velitelů Květnového povstání.

Muži z nebe, kteří seskočili z britských letounů té studené noci v prosinci 1941  nezůstali bez statečných následovníků. Jejich oběti a úsilí tak nebyly zbytečné. Připomeňme si v krátkosti osudy těch prvních , těch kteří se vlastně první vrátili domů, i když to byl návrat, který mnohé z nich stál život. Otmar Riedl byl vysazen omylem v Alpách a přes veškerou snahu se mu nepodařilo navázat spojení, jak měl uloženo. Díky své duchapřítomnosti a pomoci řady statečných lidí válku přežil jako protektorátní občan pod falešnou identitou. František Pavelka byl zatčen a posléze popraven. Alfréd Bartoš se zastřelil během přestřelky s gestapem v Pardubicích, Josef Valčík zahynul v boji v kostele sv. Cyrila a Metoděje po boku ostatních statečných. Jiří Potůček byl, vyčerpaný a nemocný, po přestřelce s gestapem zastřelen v lese příliš horlivým protektorátním četníkem. Jan Zemek po dlouhém pronásledování padl do rukou gestapa a dočkal se konce války jako vězeň koncentračního tábora, Vladimír Škácha přežil v ilegalitě a zúčastnil se partyzánské činnosti na Moravě. Gabčík a Kubiš padli hrdinskou smrtí v kostele sv Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze stejně jako Valčík a další hrdinové.

Přicházeli z nebe a nebyli andělé. Byli to obyčejní lidé, kteří jako vojáci splnili svou povinnost a nevzdávali boj. Přežili jen někteří. Byli i takoví, kteří přežili za cenu zrady. Těch bylo minimum. Památka dalších byla v poválečných letech zamlčována, někdy i hanobena. Těch, kteří přicházeli ze západu. I dnes se na některé zapomíná. Proto, že přicházeli z východu.

Nebuďme nespravedliví a nesuďme je podle ideologů studené války a dnešní pokleslé žurnalistiky. Oceňujme všechny ty, kteří bojovali proti nepříteli a to za mimořádně těžkých  podmínek a přijímejme i fakt, že jejich názory na uspořádání republiky nemusely být vždy stejné. Jen nepatrný zlomek neobstál, ať už za okupace jako Čurda a Gerik, nebo po válce jako Pich – Tůma. Většinu z nich chápejme jako statečné vlastence a bojovníky za svobodnou republiku. Buďme si jisti, že si to zaslouží.