Podobně nesmyslné a urážlivé jsou i rakousko-uherské resentimenty, vyvolávající duchy starého mocnářství, kde údajně bylo Čechům lépe než v jejich vlastní republice, jejíž vznik byl prý, dle vyznavačů tohoto historického masochismu, chybou a omylem. Odmitněme tyto bludy raději v jejich samotném zárodku.

Vznik Československa nebyl náhodou ani nezaslouženým darem nebes a velmocí. Nebyl by možný bez hrdinství a obětí desítek tisíc českých a slovenských vojáků na bojištich první světové velké války, zejména pak bez heroických výkonů našich legionářů.

Tato část naší historie je poměrně známá a ve veřejném prostoru se o ní léta píše a hovoří. Mnohem méně známé jsou dějinné peripetie, které následovaly těsně po vzniku prvního československého státu a v nichž šlo o jeho samotné udržení v stávající hranicích v regulérním ozbrojeném boji.

Československo mělo od první vteřiny své existence velmi napjaté a nepřátelské vztahy se všemi sousedními státy, a to nikoli vlastním přičiněním. A nešlo zdaleka jen o problém vztahu k okolním zemim.

Časovanou bombou v základech nového státu byly hlavně jeho vztahy k německé menšině, žijící na jeho území, resp. nepřátelský vztah této menšiny k Československu. Němci, žijící v českých zemích, zejména v jejích pohraničních oblastech, existenci nového československého statu nepřijali a požadovali připojení území s většinově německým osídlením k Rakousku či k Německu.

Už 21. října 1918 tak němečtí poslanci rakouskéhio Říšského sněmu, zvolení v českých zemích, odmítli vznik Československa a oznámili úmysl oddělit od něj jeho pohraniční oblasti.

Dne 30. října 1918 bylo vyhlášeno tzv. Německé Rakousko (pozdější Rakousko), jehož součástí měly být i čtyři českými Němci obývané "provincie", Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren), a rovněž i tři německé exklávy, vnitrostátní československé městské aglomerace, které s Rakouskem ani přímo nesousedily - Brno, Jihlava a Olomouc.