Čau lidi,

určitě jste tenhle týden četli x zpráv kolem Čapího hnízda. Bohužel k tomu nemůžu nic říct, protože ani já, ani mí právníci nemáme žádné rozhodnutí v ruce a vím jen tolik, co vy, takže to teď nebudu komentovat, není totiž co. Ale musím říct, že strašně moc děkuju za všechny zprávy, které mi píšete. Díky. Děkuju.

Hlášení? Tak jo. Čtyři dorty jsem dostal. Pěkně mě vykrmili. Tři dorty mi připravili na cestě po Turecku a jeden doma kolegové z klubu poslanců našeho hnutí, další na slavnostní večeři naší delegace v paláci u prezidenta Erdogana. Vůbec mě nešetřili. Do toho samé státnické večeře a recepce. Blbý je, že jsem to neměl jak shodit. Nemohl jsem cvičit a většinu času jsem proseděl na jednáních, v autě a letadle, stihl jsem jen pár dřepů a kliků na pokoji.

No. Takže včera jsem už fakt musel do fitka. Vyznal jsem se trenérce ze všech svých hříchů, aby mi dala do těla. A potom jsem šel na Wannado Festival, kterému se donedávna říkalo Sporťáček. Viděli jste možná video, jak jsem si to rozdal na férovku ve veslování se synem. Taky jsem si zahrál florbal a vyzkoušel i kin-ball a zahrál si šachy. Jo, i u šachů se dá hubnout.

Na Sporťáčka chodím pravidelně, taky jsem ho finančně podporoval. Vždycky jsem sportoval a jsem fakt rád, že jsme dotáhli do konce Národní sportovní agenturu. Koukněte za chvilku sem na Facebook, dám graf, jak navyšujeme peníze do sportu.

JENŽE. Potom jsem šel na Jack Daniel's Burgerfest. A tam se to zase zvrhlo. Lanýžové Burgery, batátové hranolky, churos a burčák. Sice jsem se takhle zprasil, ale aspoň jsem hodně chodil. Aplikace mi večer na mobilu ukázala 15 tisíc kroků.

Pojďme už na hlášení. Napíšu vám, co jsem tenhle týden zažil na trase Praha-Rudná-Ankara-Istanbul-Budapešť-Praha.

Nejdřív ale, jasně. První školní den! V pondělí 2. září se z Facebooku na chvíli stalo docela fajn místo. Hrdé maminky a tatínkové dávali spoustu selfíček se svými prvňáčky. Bylo to milé. A pro mě to mělo ještě zvláštní význam. Jel jsem totiž s ministryní Alenou Schillerovou na základku v Rudné zahájit školní rok a taky otevřít novou krásnou přístavbu školy a obrovskou tělocvičnu, na kterou jsme pomohli sehnat peníze.

Rudná je typický příklad obce nedaleko Prahy, kam se stěhují mladé rodiny za zdravějším a klidnějším prostředím pro svoje děti. V roce 2000 tady žily 3 tisíce lidí, teď už jich je přes 5 tisíc. Stejně to vypadá ve spoustě vesnic okolo metropole, ze kterých se stávají malá městečka a základky kapacitně nestíhají.

Já jsem už jako ministr financí zavedl dotační program na zvětšování kapacit základních škol a několikrát ho ještě navýšil. Od roku 2014 už jsme uvolnili 3,4 miliardy korun a do konce příštího roku bychom se měli dostat na 4,1 miliardy. Díky tomu základky ve 151 obcích kolem Prahy budou moct přijmout o 15.000 dětí víc.

Po mém vzoru začalo podobný program pro velké mateřské školky a školy dělat Ministerstvo školství, které do něj dalo asi 2 miliardy korun. Stále je to ale málo. Během otevření Rudné mě oslovila starostka obce Drahelčice, skvělá ženská a matka 5 dětí. Na vlastní kůži si vyzkoušela nedostatek míst v mateřské školce, její nejstarší dceři slibovali tam u nich místo tak dlouho, že už je holka v 7. ročníku na základce… Takových obcí je mraky. Paní starostka mi napsala dopis nejen o školce, ale i nápady, co dělat, aby rodiny měly 3 děti, což je jeden z hlavních cílů naší vlády. Proto se za ní rád vydám a budu s ní o tom debatovat.

V Rudné ještě dokončují práce na osmi velkých učebnách a několika menších. Za rok bude hotovo a budou moct nabrat o 200 žáků víc. Budou jich tam mít už 1000. Do školy investuje město, stát i kraj. Celkem 200 milionů korun. A my jsme s Alenou Schillerovou přijeli slavnostně otevřít novou jídelnu, multifunkční sportovní halu, zázemí a šatny.

Možná jste viděli video, jakou parádu nám v Rudné připravili. Holky krásně zpívaly, až jsem byl dojatej, mladí judisti se vůbec nešetřili a brutálně sebou řezali o žíněnky. Pan ředitel Pavel Kasal je taky dobrej frajer, nechal mě přede všemi házet na koš. Zaskóroval jsem teda napodruhé, tak nebyla až taková ostuda.

Jasně, že Rudná je jenom příklad. Pomáháme spoustě obcím a speciálně jsme vytipovali ty, kde je největší problém s nedostatkem míst na základkách. Čelákovice, Psáry, Jesenice, Ondřejov, Říčany, Úvaly nebo třeba společná škola pro Jenštejn, Podolanku a Přezletice. Peníze šly i do dvou okrajových částí Prahy Řeporyjí a Čakovic. Tam by mělo do roku 2023 vzniknout 115 nových učeben pro 3400 školáků.

Musíme mladým rodinám co nejvíc pomáhat a zvětšování kapacit školek a škol k tomu patří. Chceme přece, aby se lidi nebáli mít dvě a víc dětí. Jinak bude náš národ vymírat. Stejně jako celá Evropa. Je to hrozně důležité téma, tak se snad nebudete zlobit, když trochu přeskočím v čase a rovnou vám napíšu o Demografickém summitu v Budapešti, kam mě pozval Viktor Orbán, a až potom se vrátím k Turecku.

Evropa vymírá. Jestli si někdo myslí, že bychom měli malou porodnost nahrazovat imigrací, tak je na hlavu. Protože jak říká bývalý australský premiér Tony Abbott: “Nejlepší migranti jsou naše vlastní děti.” Přesně tak to taky na summitu v Budapešti řekl: “The best migrants are our own children.” Kdo ovládáte angličtinu, tak rozhodně doporučuju článek, co dám za chvilku na Facebook.

Nikdo v Evropě teď nemá spolehlivý recept, jak zvýšit porodnost tak, aby naše národy nevymíraly. Je to minimálně stejný problém jako klimatická změna. Proto se v Budapešti koná Demografický summit, scházejí se na něm politici, vědci, nejrůznější osobnosti a předávají si nápady a zkušenosti. Je to už třetí ročník. Dva dny se simultánním tlumočením do 13 jazyků. Z Maďarů se stali lídři téhle agendy.

Jsem taky strašně rád, že mi i vy často píšete vzkazy a dopisy s návrhy, co by měl stát dělat, aby se u nás rodilo víc dětí.

Suverénně nejlepší projev měl Viktor Orbán a sklidil opravdu velký potlesk. Překvapilo mě, jak vřelou odezvu měl i můj výstup. Kdo chcete, tak si dejte celý přepis, dám ho na Facebook. Citovala z něj prý všechna velká maďarská média.

Mluvil jsem hlavně o tom, že i když je střední Evropa právě teď skvělým místem, kde jsou ty nejlepší podmínky pro rodiny s dětmi, i tak vymíráme. Musíme to zvrátit. Dobrá země bude v budoucnosti ta, jejíž obyvatelstvo poroste i bez migrace ze zahraničí. Sarkastickým vtipálkům vzkazuju, že mám na mysli evropské země.

V České republice se rodí jen 1,7 dítěte na ženu, ale i tak máme nejvyšší porodnost z celé V4. Okolní země se snaží motivovat rodiny podobně jako my. Byty pro mladé, půjčky s nízkým nebo žádným úrokem, výstavba školek a jeslí, daňové úlevy pro rodiny s dětmi. Přišlo mi ale, jak jsem se bavil s ostatními řečníky, že u nás je podpora rodin na nejvyšší úrovni. Máme jednu z nejdelších rodičovských v Evropě. Radikálně zvyšujeme rodičovský příspěvek. Věci, které jsou u nás samozřejmost, až teď některé země zavádí. Třeba příspěvek na školní pomůcky.

Řečníků se za ty dva dny vystřídala spousta. Od politiků až po spisovatele a sportovce. Ti třeba mluvili o tom, jak se jim daří skloubit rodinný život a kariéru. Právě tohle je asi největší problém. Jak umožnit ženám, aby mohly mít kariéru a zároveň 3 nebo 4 děti? Vždyť u nás 70 procent lidí, kteří úspěšně dokončí vysokou, jsou ženy. Určitě to chce zavést mix prorodinných a zároveň prokariérních opatření, jako třeba flexibilní pracovní dobu, aby se ženy nebály, že přijdou o kariéru a zároveň měly odvahu založit vícečetnou rodinu. V Evropě tohle zatím nikdo neumí zařídit, takže jsem hrozně rád, že se toho Maďaři chopili a začali jsme spolupracovat na hledání řešení.

Tak a teď už to Turecko. Kdo jste viděli zprávy, tak vás možná překvapilo, jak honosná byla ceremonie v Ankaře. Bylo to totiž nejvyšší protokolární přijetí. Spousta jezdců na koních před autem, nastoupené šiky vojáků a salvy do vzduchu. Před prezidentským palácem zahrála kapela českou hymnu, a já v turečtině pozdravil vojáky.

S prezidentem Erdoganem jsem mluvil dvě hodiny na čtyři oči, protokolárně se tomu říká tete-a-tete, francouzsky hlava vůči hlavě. Sice se teď objevil skvělý článek, že “na čtyři oči“ není česky a že se to neříká, no to mě asi nečtou. Já to říkám už roky. Kdo se zajímáte o češtinu, tak víte, že řeč se neustále doplňuje novými slovy. Nic, pojďme na jednání.

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček s tureckým ministrem pro energetiku Fatihem Dönmezem. Probrali jsme toho spoustu. Od spolupráce v NATO, obchodní výměny, vztahů EU a Turecka až po uprchlíky. K tomu si určitě dejte článek, co vložím za chvilku na Facebook.

A na řadu přišla i elektrárna Adularya, to nešťastné dědictví minulých vlád, které stojí daňové poplatníky obrovské peníze.

Adularya je už 10 let stará záležitost. V roce 2009 dvě státní firmy Česká exportní banka a Exportní garanční a pojišťovací společnost drsně podcenily rizika a poskytly tureckému provozovateli uhelné elektrárny úvěry za 12 miliard korun. Elektrárnu stavěly Vítkovice Power Engineering. Jenže jak investor, tak dodavatel se mezitím dostali do problémů.

Vítkovice zinkasovaly peníze a zkrachovaly, aniž by se elektrárna rozjela, a turecký investor šel do nucené správy. Výsledek? Dluh naší státní bance 12 miliard, skoro dostavěná, ale nikdy nespuštěná elektrárna, kterou 700 lidí jen udržuje v jakémsi poloprovozním stavu, a kteří těží uhlí v nedalekém dole.

Mezi Tureckem a Českem jsou kvůli tomu napjaté vztahy. Představte si, že než jsem přijel do Turecka já, vystřídalo se tady 30 delegací ČEB a EGAP. BEZVÝSLEDNĚ.

Takže jsem věděl, že jednání s tureckým prezidentem bude na tohle téma náročné.

A taky bylo.

Ale podařilo se mi to konečně urovnat a dostali jsme nabídku převzít za korunu všechna aktiva. Elektrárnu pak můžeme buď provozovat, nebo prodat. Musíme ji ale nejdřív doinvestovat a zprovoznit. A taky udělat analýzu kvalitu uhlí blízkého lignitového dolu.

Jasně, je to pořád jen jedna z variant, a my teď uděláme detailní kontrolu celé elektrárny. Ale důležité je, že se situace úplně otočila. Prezident Erdogan jasně viděl, že to konečně někdo manažersky uchopil na nejvyšší vládní úrovni. Je to konec zákopové války, našli jsme řešení. S tím, že musíme zvážit všechna rizika.

Těch 12 miliard je teď čistá ztráta. Dáreček od minulých vlád pro nás všechny daňové poplatníky. Vlastně jeden z mnoha. Takovéhle nepovedené zahraniční projekty v České exportní bance, za které jsou zodpovědné tradiční demokratické strany, stály náš rozpočet už 40 miliard. A jsou tam další rizikové úvěry, které jsme zdědili.

Ale pokud do transakce půjdeme, získáme aktivum v hodnotě blízké dluhu. No a pokud všechno zprovozníme a dostaneme dobré podmínky spojené s odkupem energie, tak máme šanci získat část peněz zpátky. Teď už si to provozně přebírá Karel Havlíček s týmem svých lidí a s tureckým ministrem pro energetiku. Strategicky ale budu dál všechno řídit. Přece jen, dělal jsem akvizice celý profesní život. A jsme dohodnutí s prezidentem Erdoganem, že se o projektu budeme průběžně informovat.

S prezidentem Erdoganem jsem taky mluvil o případu Markéty Všelichové a Miroslava Farkase, dvou Češích, kteří byli v Turecku odsouzení za spolupráci s kurdskými milicemi a jsou považováni za teroristy. Požádal jsem prezidenta o jejich dřívější propuštění. Nemůžu vám k tomu říct teď nic bližšího, ale mám z jednání dobrý pocit.

Z Ankary jsme odletěli do Istanbulu. Vystoupili jsme na dvou velkých podnikatelských fórech, byli v technologickém parku, podnikatelském inkubátoru a na Technické univerzitě Istanbul. Ta má 40.000 studentů, 13 fakult, a je jedna z nejlepších v Turecku a co se týče podpory inovací a technologií i jedna z nejlepších na světě. Je vidět, jak se Turecku jeho investice do vědy a výzkumu vrací. Už teď patří mezi lídry v regionu.

Jako všude se snažím pomoct nakopnout vzájemný obchod. S Tureckem to dělá 85 miliard korun ročně a já se už v Ankaře s prezidentem Erdoganem domluvil, že uděláme všechno pro to, abychom to co nejdřív dostali přes 100 miliard.

Na celé misi nás provázela početná podnikatelská delegace v čele s předsedou Hospodářské komory ČR Vladimírem Dlouhým a 35 zástupci českých firem. Měli jsme i hodinové setkání, na kterém jsme probírali konkrétní obchodní příležitosti, kde bychom mohli jako vláda pomoct.

Taky jsme spolu s Karlem Havlíčkem jednali s ministry obchodu, energetiky, průmyslu a technologií. Řešili jsme i kvóty na ocel a energetické investice.

Turecká strana mě požádala, abych otevřel velký potravinářský veletrh CNR Food Istanbul. Deset našich výrobců potravin a potravinových doplňků tam mělo společný národní stánek, na který přispělo Ministerstvo průmyslu a obchodu a zemědělství. Karel Havlíček navíc projednal s šéfy tureckého obranného průmyslu zakázky našich firem pro tureckou armádu. Já jsem se potkal i s předsedou parlamentu a guvernérem provincie Istanbul.

Bylo skvělé si popovídat i s lidmi z velkých tureckých firem, které prodávají české výrobky. Třeba turecká Anadolu Group, která zaměstnává 90 tisíc lidí, obchoduje s tatrami, Yüce Auto zase v Turecku prodává škodovky.

O tatrovkách jsem mluvil i s prezidentem Erdoganem, který sice zná líp ruské kamazy, ale já mu důrazně vysvětlil, že Tatra je nejlepší na světě. A v obrovské zemi, jako je Turecko, je potenciál na zakázky obrovský. Za pár měsíců se rozhodne, jestli Turci koupí 476 našich náklaďáků, mají zájem hlavně o vyprošťovací verzi. A naše vláda udělá všechno pro to, aby ta zakázka vyšla.

Po dalším neskutečně narvaném dnu jsme v Istanbulu sedli do letadla a vyrazili směr Budapešť. O Demografickém summitu jsem vám psal už na začátku, tak jen v rychlosti, co dalšího jsme tam stihli. Přímo pod pracovnou Viktora Orbána s nádherným výhledem na Budapešť jsme měli pracovní večeři. Já, Viktor, Peter Pellegrini a srbský prezident Aleksandar Vučić. Dvě hodiny jsme řešili hlavně možnost a rozhovory Srbska o vstupu do Evropské unie. Jsou ze všech balkánských zemí nejdál, mají splněných 19 z 35 přístupových kapitol. Srbsko je další skvělá příležitost pro naše firmy. A taky samozřejmě přijetí balkánských zemí do EU nám pomůže daleko líp bojovat proti ilegální migraci.

Na Demografickém summitu jsme měli i pracovní oběd, na který přišla taky bulharská vicepremiérka Marijana Nikolova a bývalý australský premiér Tony Abbott, o kterém jsem vám psal na začátku, a zástupci všech církví v Maďarsku.

V Budapešti jsem byl i na naší ambasádě. Máme tam nového pana velvyslance Tibora Biala a musím mu pogratulovat ke skvělé akci. Na ambasádě se totiž potkali starostové víc než 45 českých a maďarských partnerských měst a obcí a taky zástupci 14 českých firem, které předváděly svoje služby a produkty pomáhající právě obcím. Mobiliáře, čističky, nejrůznější inovace. Přijel i zlínský hejtman Jiří Čunek a dovezl koláčky a slivovici. Bylo to výborný.

Tak a teď co se dělo u nás doma.

Digitální daň. To je ta věc, za kterou nás pochválil i proslulý časopis Bloomberg. Idea je jednoduchá. Psal jsem vám o ní už několikrát. Když giganti jako Facebook, Twitter nebo Google vydělávají na našem území, tak by tady taky měli platit daně. Ministerstvo financí už dokončilo a poslalo vládě návrh zákona, který to umožní.

Zákon je napsaný tak, aby se týkal fakt jen velkých firem. Odhadem přinese do státní kasy 2,1 miliardy příští rok a v dalších letech 5 miliard ročně. Chceme tím dát i signál ostatním zemím, že už je nejvyšší čas se spojit a danění globálních firem řešit společně. Národním státům utíkají strašné peníze.

Když jsme u těch úniků, víte, že od začátku, co jsem se stal ministrem financí, bojuju za reverse charge. To je opatření, které by zabránilo miliardovým podvodům na DPHčku při přeshraničních transakcích. Je to problém celé Evropské unie. No a tenhle týden Evropská komise zveřejnila nová čísla, ze kterých je jasně vidět, jak prachy unikají. Říká se tomu VAT GAP. A označuje to část DPH, kterou někdo schválně nezaplatil, i když měl, a dluží ji státu.

Takže se podržte.

Za celou Evropskou unii je tahle díra 137,5 miliard euro. Jo. Přes 3,5 bilionu korun, to znamená skoro třikrát víc, než je český státní rozpočet. Není to problém nějakého státu. Je to problém všech. Tyhle peníze chybí od Lisabonu po Košice. Mohly by se za ně stavět dálnice, nemocnice, školy, zvyšovat životní úroveň Evropanů. O tomhle od začátku mluvím.

Co mě strašně rozčiluje, že každý rok Komise oznámí tohle absurdní číslo a nikdo s tím nikdy nic neudělal. Já naopak věnoval prosazování řešení spoustu energie, vyjednával jsem, hledal spojence, napsal desítky dopisů. A taky jsem ukázal, jak bojujeme proti těmhle podvodům na národní úrovni. Zavedl jsem kontrolní hlášení a EET. Když jsem s tím v roce 2015 začal, bylo VAT GAP 19 procent. Do roku 2017 se nám to podařilo srazit už na 12,4 procent! Koukněte, co k tomu napsala Alena Schillerová na Facebooku.

Už jsem vám psal, že náš boj proti daňovým podvodům pochválila Národní centrála proti organizovanému zločinu, Nejvyšší kontrolní úřad i Nejvyšší státní zastupitelství. Schválně koukněte, kdo jste nečetli.

V Evropě jsou státy, které mají díru ve výběru pořád přes 30 procent, třeba Rumunsko nebo Řecko. Tady ale musím říct, že některé země se dokážou dostat skoro na nulu. A tam by se měla posunout i Evropská unie jako celek. Reverse charge by jí v tom výrazně pomohl.

Pojďme dál.

Zasedala Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Tam byla spousta zajímavých věcí, jen pár vám tady naznačím, abyste to učetli. Třeba, že se s podporou vlády rozjela příprava výzkumného centra mezi našimi univerzitami a firmami a legendárním Fraunhofer Institutem. Připravil se projekt chytrého zemědělství mezi Českem a Saskem. Přijali jsme opatření v udělování víz, aby se k nám konečně mohli snadněji dostávat vědci, specialisti a vývojáři ze třetích zemí. Srovnáváme tak krok s nejvyspělejšími zeměmi. Konstatovali jsme, že návrh našeho zákona o investičních pobídkách schválil naštěstí senát a je škoda, že jsme ho neprosadili už dřív. Ale to by můj předchůdce a bývalý šéf CzechInvestu neměli kam chodit stříhat pásky. O investičních pobídkách jsem vám psal už v předchozích hlášeních.

Celé prázdniny jsme taky pracovali na přípravě spolupráce s Massachusetts Institute of Technology. Ano, s tou slavnou MIT, která je číslo 1 na celém světě. Když to dobře dopadne, tak do 14 dnů podepisujeme spolupráci. Podpoří studium našich doktorandů na MIT a vznik společných projektů. Na Radě jsme taky navrhli proslulého egyptologa a archeologa pana profesora Miroslava Bártu na nejvyšší vědecké ocenění Česká hlava. Další český vědec, známý botanik a publicista Václav Větvička získá na návrh Karla Havlíčka prestižní Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace.

Měli jsme schůzku s vedením Mastercard a podepsali Digitální partnerství. Díky němu dá Mastercard našim živnostníkům ročně milion euro na digitalizaci, taky vybuduje hub pro technologické startupy a bude investovat do chytrých dopravních řešení v Česku. Za nás to podepsal Karel Havlíček, za Mastercard prezident pro strategii Michael Froman. Ten dlouhá léta i radil Barrackovi Obamovi s mezinárodním obchodem. Sympaťák a velký fanoušek naší strategie Czech Republic: The Country For The Future.

Měli jsme i schůzku s viceprezidentem Svazu průmyslu a obchodu Radkem Špicarem. Bavili jsme se hlavně o euru a důvodech, proč ho nebudeme zavádět, a taky o nové Evropské komisi a portfoliu pro naši komisařku.

Doprava. Elektronické dálniční známky jsou na obzoru. Zmizí konečně, promiňte mi to slovo, sajrajt na čelním skle. Od konce příštího roku si je budete moct kupovat v eshopu, mobilní aplikaci nebo na prodejnách. Stát tím uspoří 100 milionů ročně a řidiči samozřejmě čas a nervy. Koukněte tady na tiskovku Vladimíra Kremlíka.

Ministr dopravy taky jasně řekl, co si myslí o tom, že by se Pražanům měla zpoplatňovat jízda autem po městě. Přišel s tím pražský náměstek pro životní prostředí Petr Hlubuček ze STANu. Fakt výborný. Vladimír Kremlík mu na to řekl, že nic takového nebude. Já myslím, že ten návrh na “pražské mýto” byl jen jeden z dalších štěků do médií, protože pan Hlubuček ani našeho ministra dopravy nepožádal o schůzku… Článek o tom si můžete přečíst za chvilku tady na Facebooku.

Už jen tři věci ve zkratce. Měl jsem ještě schůzku s panem Lukášem Heřmanským, novým prezidentem lyžařského svazu. Bude mít hrozně práce, třeba konečně pohnout se skokanskými můstky v Harrachově. Předchozí vedení s tím bohužel neudělalo nic. A to jsme o tom mluvili rok a půl. Osobně jsem se v tom angažoval. Na výjezdu do Libereckého kraje 13. března 2018 jsme seděli se všemi, kteří se touhle problematikou zabývají, za jedním stolem. Řekli jsme si úkoly, ale bohužel sportovci nesplnili ani jeden. Dokud všechny sportovní organizace z Harrachova nesdruží svoje aktivity do jedné firmy, není možné vytvořit žádný systémový plán finanční podpory rekonstrukce můstků. Je to škoda, protože skokanský sport má u nás tradici, kdysi jsme patřili na špici.

Byl jsem taky na recepci ukrajinské ambasády, kde jsem přednesl projev a probíral možnost setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. A jednal jsem s předsedou Českomoravského odborového svazu pracovníků školství panem Františkem Dobšíkem. Navázalo to na pondělní jednání o platech s tripartitou. Naším úkolem je samozřejmě navýšení platů, protože v roce 2013 v rámci rozpočtu, který jsme za první koaliční vlády zdědili, byl průměrný plat pedagogů 25.320 korun. Už v tomto roce se dostaneme na 36.874 korun, příští rok na 41.681 a v roce 2021 podle programového prohlášení vlády to bude 45.350 korun.

To je dámy a pánové nárůst mezi roky 2013 a 2021 o 79 procent!

U nepedagogů jsme začínali v roce 2013 na 12.059 korunách a tento rok to už je 21.015. Příští rok 22.459 korun a v roce 2021 je náš cíl 24.082 korun. Schválně koukněte na graf, co dám za chvilku na Facebook.

Zároveň jsme v rámci rozpočtu 2020 vyčlenili 1,738 miliardy na navýšení počtu učitelů, aby pokryli zvyšující se počet žáků. K tomu 30 milionů na dotační program obědů pro sociálně slabé děti.

Redaktorka Primy mě minule zkoušela z toho, jak zabezpečíme chybějících 6000 učitelů. Hledat učitele ale není naše role, ale škol a ředitelů. Náš úkol je celý sektor finančně podpořit, snížit byrokracii a dát větší kompetence ředitelům. A to taky i děláme.

Mimochodem, strategie financování školství je popsaná v programovém prohlášení vlády na straně 14. Konec. Jo, fakt.

Mějte se fajn.