Dobré odpoledne, dámy a pánové, vážení hosté, představitelé parlamentních politických stran,

jsem rád, že se mohu, jak bylo řečeno, opakovaně zúčastnit této konference, protože ji považuji za důležité fórum, zvlášť v době, kdy čelíme bezprecedentním bezpečnostním hrozbám, o kterých jsme doufali, že už jim čelit nebudeme.

Celý dosavadní průběh ruské agrese proti Ukrajině a i moje nedávná návštěva na Ukrajině mě utvrzují v tom, že jsme se jako součást demokratického západu v posledních letech velice mýlili. Mysleli jsme si, že válka vedená mezi státy těžkými konvenčními zbraněmi dvacátého století již v Evropě 21. století nebude možná. Mysleli jsme si, že hrozby použití jaderných zbraní zůstaly v rétorice studené války. Jako bychom se nepoučili z historie, minimálně z té dvacátého století, která přinesla světu dva nejhorší konflikty v dějinách. Chtěli jsme uvěřit, že už nikdy neuvidíme obrazy, které jsem sám měl možnost vidět ve válkách v bývalé Jugoslávii, v Iráku nebo v Afghánistánu. Do základů zničená města, vesnice, infrastruktura, údery těžkými zbraněmi a řízenými střelami proti civilním cílům. Válečné zločiny v podobě vraždění neozbrojených civilistů, znásilňování, rabování, deportace dětí nebo masové hroby.

Očekávali jsme, že dobrovolně uzavřené mezinárodní a mnohostranné smlouvy v Evropě platí, že i Rusko vnímá závazky z nich plynoucí jako nedotknutelné. Protože je to právě respekt k mezinárodnímu právu, který nás dělí od mezinárodního chaosu a barbarství. Mysleli jsme si, že když s Moskvou budeme mít fungující ekonomické a obchodní vztahy, tak nás to přiblíží. Nikdo nebude mít důvod škodit druhému, protože by stejnou měrou poškodil sám sebe. Praktické pravidlo, které dlouho a dobře fungovalo.

Doufali jsme, že otevřené hranice, úcta k názoru druhého a svoboda slova, jsou tou nejlepší cestou k dobrým vztahům. A pokud ji dopřejeme ostatním stejně jako sobě, posílí to naše vzájemné pochopení a touhu více se poznávat, více sdílet. Žili jsme v naději, že čím větší bude prostor svobod, prosperity a vzájemné spolupráce, tím méně bude nedorozumění a konfliktů. Že se tento prostor stane společným i pro bývalé protivníky, kteří v něm najdou to, co nazýváme win-win solution.

To co vidíme od loňského února však ukazuje, jak hluboce jsme se mýlili. Ne, že by samotná myšlenka sdílené bezpečnosti a prosperity byla v něčem chybná. Spolupráce je stále víc než nepřátelství, svoboda více než otroctví a obchod více než izolace. Chyba byla v tom, že jsme našim tehdejším partnerům věřili, že to myslí stejně upřímně jako my, že na vývoj nahlíží podobně jako my a že posuzují svět kolem nás podle stejných kritérií. Naše přání bylo tak trochu otcem myšlenky. Ztráceli jsme jasný zrak a dobrý úsudek. Viděli jsme varovné signály, slyšeli varující hlasy, ale bylo pro nás tak těžké je přijmout, vystoupit z vlastní komfortní zóny, že jsme je raději nevnímali.