Slovo, které jsem pronesl v Katedrále sv. Víta při ekumenické modlitbě za královnu Alžbětu II.

Vážený pane velvyslanče, madam, vážení přítomní,

královna Alžběta II. byla čtyřicátým britským panovníkem od roku 1066, tedy od bitvy u Hastingsu. Je obdivuhodná kontinuita, s krátkou výjimkou Olivera Cromwella, britské monarchie a britských dějin. Je obdivuhodný řetěz udržující historickou kotvu, stabilizující tuto zemi.

My, kdo jsme měli tu čest se několikrát setkat s královnou, jsme obdivovali její osobní kouzlo. Byla laskavou a milující matkou, byla statečnou princeznou, která neopustila Londýn v době nacistického bombardování, byla symbolem a svorníkem své země, a mohl bych říci, že měla respekt i u svých odpůrců, ale ona téměř žádné odpůrce neměla.

Tomáš Masaryk nám často připomínal, že dějiny máme posuzovat z hlediska věčnosti, sub specie aeternitatis. Díváme se na královnu Alžbětu II. těmito očima. V britských dějinách byly až dosud dvě panovnice, které daly název celé historické epoše. Mluvili jsme o době alžbětínské a mluvili jsme o době viktoriánské. Věřím, že s historickým odstupem, s oním sub specie aeternitatis, budeme takto vzpomínat i na druhou dobu alžbětínskou.

Thank you Madam.