Vážený pane prezidente Klausi, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážený pane předsedo Ústavního soudu, excelence, dámy a pánové,

doufám, že prominete, že tentokrát svůj projev pronesu z tohoto křesla kvůli intenzivní bolesti nohou. Pevně doufám, že za rok už to bude lepší.

Je mi velkou ctí, že vás všechny zde mohu opět po roce uvítat, a je mi neméně velkou ctí, že mohu předat státní vyznamenání přibližně čtyřiceti výrazným osobnostem, které skutečně v naší společnosti zanechaly stopu, a to nikoli stopu uhlíkovou. V každém případě mi dovolte, abych vás alespoň životním příběhem těch osobností, které obdrží Řád Bílého lva, velmi stručně provedl.

Začnu panem generálem Emilem Bočkem, který se v naprosté svěžesti nedávno dožil devadesátých šestých narozenin. Ale ještě před tím ke mně přišel a říkal, pane prezidente, já mám Řád Bílého lva, ale III. třídy, a proč mám III. třídu? Já jsem tuto námitku uznal a říkal jsem, pane generále, zvu Vás opět do Vladislavského sálu a tentokrát to bude I. třída. Dovolte mi, protože totéž za chvíli bude čekat i Jaromíra Jágra, abych vyjádřil názor, že pokud někdo dostává státní vyznamenání, měla by to být vždy první třída. Jednak se necítím kompetentní, abych rozhodoval o začlenění do tříd, a zadruhé, jak ukazuje příklad pana generála, ty nižší třídy mohou být vnímány poněkud ponižujícím způsobem.

Pokud jde o další vyznamenané, pak bych s radostí vyhověl návrhu vlády a Parlamentu na tři protinacistické bojovníky. A dovolte mi, abych se zmínil alespoň o generálu Ečerovi, protože ten přežil druhou světovou válku, aby byl perzekvován vlastními lidmi. Jak jistě víte, byl to náš zástupce u Norimberského tribunálu a vyslýchal i K. H. Franka. Zemřel den před tím, než si pro něj měla přijít Státní bezpečnost v roce 1954, a jeho paní byla odsouzena na dvanáct let. Nechť je i toto vyznamenání skromnou prosbou za odpuštění.

Přecházím nyní k dalšímu člověku, který byl rovněž předmětem závisti až nenávisti, a to je Jan Antonín Baťa. Byl to pokračovatel tradice Tomáše Bati, ale byl obviněn z kolaborace, třebaže žil v zahraničí a třebaže finančně pomáhal exilu, ale vše bylo dobré, aby mu byl konfiskován jeho majetek. Chtěl bych připomenout, a pan premiér to dobře ví, že je autorem nám společné publikace Budujeme stát pro 40 000 000 lidí, vizionářské publikace. Jan Antonín Baťa založil v Brazílii dvě města a nechal postavit most přes řeku Paraná. Člověk jeho manažerských schopností by byl po druhé světové válce vítán, ale zvítězila závist, konfiskace majetku a obvinění z kolaborace.

Další, koho dnes oceňujeme, prakticky jako každý rok, abychom dali na vědomí sounáležitost mezi českým a slovenským národem, je tentokrát bývalý slovenský prezident, Rudolf Schuster.

Blížím se k předposlednímu nositeli Řádu Bílého lva, a to je Helmut Zilk, bohužel in memoriam. Starší z nás si možná vzpomenou, že Helmut Zilk měl dostat Bílého lva ještě za svého života, a pak se proti němu rozpoutala kampaň obviňující ho ze spolupráce se Státní bezpečností. Václav Havel se na pohřbu Helmuta Zilka za tuto kampaň omluvil a řekl, Češi Zilkovi ublížili. Jak kteří. Jsem rád, že alespoň s tímto zpožděním mohu bývalému starostovi Vídně, o němž se říkalo, že je to přítel Čechoslováků, tuto medaili udělit.

Poslední z vyznamenaných, tedy vyznamenaných nositelů Řádu Bílého lva, je už spojen s listopadovou revolucí 89, jejíž třicáté výročí nyní slavíme, a je samozřejmé, že je to generační odstup. Je samozřejmé, že mladá generace si mnohdy na listopadovou revoluci nepamatuje.

Rád bych proto s úctou a obdivem vzpomenul Václava Havla, který stál v čele této listopadové revoluce a který byl i v čele Charty 77. A onen dvanáct let trvající oblouk mezi Chartou a vznikem Občanského fóra byl naplněn vězněním, nemocemi, ale také vytvořením celé řady přátel, kteří pak byli jeho spolupracovníky a kteří se podíleli na jednání s komunistickým režimem. Jednání, které bylo úspěšné a během něhož nebyla rozbita jediná tabulka a prolita jediná kapka krve. Snažil jsem se již před několika lety vyznamenat profesora Valtra Komárka jako jednoho ze spolupracovníků Václava Havla, a jsem rád, že dnes mohu předat toto vyznamenání prvnímu ministru financí porevoluční vlády a člověku, který prošel obdivuhodnou politickou drahou, neboť poté byl předsedou vlády, předsedou Poslanecké sněmovny a dvojnásobným prezidentem. Já už ho nedoženu, protože ministrem financí už nikdy nebudu.

Chtěl bych ovšem upozornit i na to, že při posuzování listopadové revoluce existuje jakýsi personální překryv, že často zapomínáme na lidi, kteří se opravdu podíleli na této revoluci, a na něž tedy platí ona slavná otázka, kde jsi byl, když hřmělo. A tito lidé jsou často upozaďováni a nahrazováni někým, kdo buď byl vůči této revoluci naprosto lhostejný, anebo stál proti ní. Dovolte mi uvést alespoň jeden jediný příklad. Existuje muž, který má ten rekord, že podepsal Antichartu dvakrát, s týdenním odstupem. Tento muž, pilný antichartista, nedávno dostal Stříbrnou medaili Senátu. A tentýž Senát nedávno odmítl signatářku Charty 77 kandidující do Rady Ústavu pro výzkum totalitních systémů. Václav Havel by řekl, to jsou paradoxy.

Tyto výrazné a další osobnosti, které převezmou vyznamenání, a tato vyznamenání byla volena na základě návrhů několika set doporučení veřejnosti, nikoli pouze na základě návrhů Parlamentu a vlády, tito lidé budou vám představeni alespoň velmi stručně svojí charakteristikou. Já jsem se snažil o něco podrobnější charakteristiku říci u toho nejvyššího státního vyznamenání.

Karel Kryl kdysi řekl, že Česko je země závisti, a měl v mnohém pravdu. Závisti lidí, kteří dokáží pouze komentovat práci těch druhých, aniž by za nimi vlastní práce byla. Zde bych chtěl připomenout půvabný aforismus Karla Čapka, podle něhož literární kritik je člověk, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl. Máme zde příliš mnoho kritiků a příliš málo lidí polem pracujících. A já bych si proto velice přál, aby se podíl kritiků snižoval ve prospěch lidí vytvářejících skutečné hodnoty.

Co říci na závěr. Přeji České republice, aby byla nikoli zemí nenávisti, často patologické nenávisti na sociálních sítích, aby nebyla zemí závisti. Přeji České republice, aby byla zemí úspěchu.

Děkuji vám za pozornost.

Miloš Zeman
prezident republiky

Pražský hrad, 28. října 2019