V posledních týdnech, po mnohaletém útlumu, se začínají vytvářet názorové platformy uvnitř ČSSD. Ve stejné době se někteří členové ucházejí o funkci ve straně. Je dobře že tomu tak je a že se tak děje mimo mocné krajské stranické struktury, které se „vždy nějak dohodnou a názorově sjednotí“, třeba, jako v minulosti, k jednomyslné podpoře svých favoritů, které záhy uvrhnou do pekel jako vnitřní škůdce.

Nenašel se nikdo, kdo by veřejně poděkoval těm členům vedení, kteří udělali bona fide vše, co v dané situaci udělat mohli, ač v mantinelech vymezených čtyřmi lety špatné orientace nemohli udělat zázrak. Mám na mysli Lubomíra Zaorálka, který si i nadále zasluhuje respekt.

Důvody členství v jakékoliv straně mohou být různé. Někdo prostě cítí potřebu vyjadřovat se k místní, krajské či celostátní politice. Někdo se lopotí, aby se dostal na volitelné místo místní, krajské, senátní či poslanecké kandidátky, a ne vždy jeho charakter, schopnosti, pracovitost odpovídají požadavkům. Stačí loajalita k místním, krajským či celostátním mocným (dále jen „mocní).

Bojuje se o cokoliv, členství v OVV, KVV, ÚVV a mocní dávají šanci loajálním, ostatní odvrhují, mohl bych o tom napsat román. Též delegáti sjezdu jsou v mnohých krajích vybíráni klíčem, aby na „poradě kraje“ respektovali slova „dohodli jsme se (kdo? Mocní?) že budeme volit přítele XY…

A stejní lidé dnes volají po „restartu“ strany, včera říkali „nebudu usilovat o funkci, neboť výsledek voleb byl věcí (nejen, ale i)  vedení strany, kde jsem působil“ a dnes říkají „když mě dá kraj (krajští mocní) důvěru a podporu, tak já bych se obětoval….

Já jsem měl pro členství ve straně jinou motivaci. Má celoživotní práce – jak na úroveň ČR, tak i v celosvětové mezinárodní organizaci – Mezinárodním družstevním svazu, Komisi zemí EU pro sociální bydlení atd. – se dotýkala fenoménu bydlení a bytových družstev. V devadesátých letech, kdy naivní pravice vše, co bylo „družstevní“ posuzovala úhlem pohledu na združstevnění vesnice v padesátých letech, a tedy evidentně škodila, to byla právě ČSSD, kdo nám pomáhala napravit pitomosti tria „3 T – Tyl, Tlustý, Tomášek“, kteří hodili družstva všech typů do jednoho pytle a chtěli „privátní privatizovat. A skutečně se mnohé v té době podařilo, jen díky této straně.

Pak jsem měl, od roku 2004 do roku 2010, dík důvěře Jiřího Paroubka, reálnou možnost tuto oblast ovlivňovat – jako náměstek ministra pro bytovou politiku, později šéf úřadu vlády nebo kabinetu předsedy poslanecké sněmovny. Poznal jsem většinu dnešních mocných face to face, zúčastnil se jako přísedící stranických grémií a ledasco prosadil. Vím, co od mnohých je možné očekávat….

To ale skončilo okamžikem, kdy Jiří Paroubek, po řadě skvělých volebních výsledků, Klausovsky řečeno, dosáhl v roce 2010 „nevýhry“. Dnes mu všichni vyčítají, že odešel, ale tehdy, chodivše po chodbách sněmovny, ho naši poslanci, až na výjimky, přestali zdravit, vnímat, byl pro ně odpad. Já jsem jeho kroky moc nevítal, ale dovedu je pochopit. Dnes ho raději zpět nepustí, aby, nedej Bůh, někoho nepřeskočil. Ani jako mentora odborného programu či (prozatím) koordinátora odborných komisí. Ani se ho na to nikdo (asi) nezeptal. Nezájem, sami víme, co dál.

Tolik historie.

Nejsem delegátem sjezdu, jsem po určitou dobu v New Yorku (do roku 2020), sice bych přiletět mohl, ale fajn, mocní vědí, že mé možnosti jsou omezené, když mě v roce 2013 navrhovala moje okresní organizace na kandidátku do sněmovny, noví mocní zasáhli (tentokrát celostátní), protože spolupráce s Paroubkem by byla prý špatně vnímána. Proto, dle Věry Jourové, mě předseda strany nepotvrdil na její návrh jako náměstka MMR pro bytovou politiku. Vím tedy, co to je, stranické zázemí, po celou tu dobu jsem ale pracoval na koncepcích bytové politiky, ale marně. Marksové, Sobotkovi, Šlechtové, Pelikánovi, našim poslancům, předsedům poslaneckých klubů jsem posílal konkrétní návrhy, ale marně. Člověk nepřekročí svůj stín, a nechci vypadat jako ublížený chlubilek, ale já jsem jako člen exekutivy MDS navštívil od revoluce stovku zemí celého světa a ve znalosti modelů sociálního, dostupného, družstevního i vlastnického bydlení se rád veřejně utkám s kýmkoliv, včetně slovutných akademiků. A proto od roku 2013 dodnes trpím jak raněné zvíře.

Již na minulém řádném sjezdu jsem důvěru nedostal, a tak jsem publikoval úvahu na téma „Co bych řekl, kdybych byl delegátem sjezdu“. Dnes to chci zopakovat. Ostatně je to výhoda, na sjezdu máte jen tři minuty tady se necítím omezen.

Co tedy, podle mého názoru způsobilo volební prohru ČSSD a kde je lék?

Stručně:

a.)     Nečinnost vlády pod našim vedením
b.)    Pozdní reakce na měnící se společenské klima
c.)     Nejednotnost, omyly, špatná pověst.

a.) Vláda se zaměřila na hesla o levné práci. Prázdné heslo, kromě Prahy a velkých měst jsou lidi rádi že mají vůbec nějakou práci. Ve Varnsdorfu či Mostě chodí do práce za 15-20.000 Kč a vedle rodina bez práce, takříkajíc na dávkách, dostane měsíčně 50-80.000 podle počtu dětí. Vláda ale neudělala vůbec nic, aby toto změnila. Zákon o sociálním bydlení s provázanou sociální prací, tvrdší podmínky pro podpory, akcent na děti a školní docházku jako podmínku podpor. Pro mladé lidi je snem vlastní bydlení ale když si v 25 letech vezmete hypotéku splatíte ji těsně před penzí. Přitom ceny jsou vysoké, neodpovídají skutečné tržní hodnotě, takže se Vám stane, že o byt přijdete, banka ho prodá za cenu poloviční, vy nemáte nic jen tak 1-2 miliony dluhu, protože jste koupili přeceněnou nemovitost.. Předseda vlády ad absurdum spojil volební kampaň s hodnocením své vlády jako té nejlepší. Když pochválil Šlechtovou, která měla bydlení v kompetenci, skočil jsem z okna (naštěstí okna v mém domku v přízemí jsou na úrovni terénu) a začal štípat dřevo. V paměti svého počítače mám 28 písemných návrhů, jak řešit sociální, dostupné bydlení. Jak odstranit riziko, které 4 miliony lidí bydlící ve vlastnickém a družstevním bydlení ani netuší – že jim hrozí likvidaci dík neschopnosti ministra Pelikána novelou občanského a korporátního zákona odstranit části, jejichž splnění je fakticky nemožné. Je 60.000 společenství vlastníků, 30.000 z nich nepřijalo nové stanovy sto procenty vlastníků-a ty soud může kdykoliv uvést do likvidace!!! Vláda to věděla a neudělala nic. A to mluvím jen o bydlení!

b.) Nedávno jsem četl krásný článek Petra Zídka, který mapoval voliče Miloše Zemana a konstatoval, že mapa Zemanova úspěchu je mapou jakéhosi pomyslného Česka B, které potřebuje naši pomoc především v oblasti vzdělávání. Je třeba reformovat naše školy tak, aby vyrovnávaly sociální a regionální nerovnosti, nikoli aby je replikovaly, jak se dnes zhusta děje. Je třeba podporovat místní knihovny a všechny další osvětové instituce. A především musíme ještě více otevřít vysoké školy, protože až bude v Bruntále či Varnsdorfu žít tolik vysokoškoláků jako dnes v Praze, nebude problém. Tolik pan Zídek.

Tito lidé jsou frustrovaní a Miloš Zeman stávající vládu, ze které jsme jako „volební trumf“ vyhodili Andreje Babiše a dali mu šanci, aby ve stejných regionech vyhrál jasným heslem – nablábolíme, makáme, tedy tu Zeman vůbec nechválí, naopak hrozil Sobotkovi holí. Jsme na konci druhé dekády 21 století. Zákon o neziskové výstavbě vymysleli naši předkové v roce 1873 (napsal ho český právník Antonín Randa) a my 145 let jeho úspěšného fungování v Rakousku (u nás platil do roku 1948) a 27 let po revoluci nejsme schopni takovou normu schválit, obnovit (první návrh jsme „tlačili ještě do Federálního shromáždění, ale to se rozpustilo dřív, než přišel do druhého čtení). Naše vláda ignorovala náš stranický program, alespoň v bydlení to platí na sto procent. Bytů je nedostatek, ceny jsou vysoké, konkurence malá. Zákon o neziskové společnosti by cenou na trhu zásadně pohnul a to směrem dolů. Důchodci dnes surfují po internetu a věří všemu, co tam najdou. Okamurovým populistickým žvástům o migraci. Nikdo je nepoučí, co je to azylové právo, komu svědčí, jak je to (a má být) s nelegální migrací. Vidivše velké skupiny nepřizpůsobivých občanů, se kterými stát nic nedělá, jímá je hrůza z invaze migrantů, které (zatím) nehrozí. Stručně: Naše vláda nedala mladým lidem jistotu dostupného bydlení, to samé seniorům, kteří po zaplacení nájemného zvažují, zda si koupí jeden, nebo dva rohlíky. Ostuda, nejen ČSSD ale kdo jiný, než tato strana by měla zajistit změnu? Já dám s kolegy své koncepce kterékoliv vládě, která je prosadí, aby bylo jasno. Slibovat mohou kandidáti na předsedu cokoliv, měli se činit dřív.

Skepsi mladých lidí řešící pro ně nedostupné bydlení chápu. Kolika politikům jsem citoval slova Davida Camerona: „Což je normální, když naše čtyřicetileté děti ráno vstávají do práce ze svých dětských pokojů?“ Nezabralo to.  Chápete, přátelé, že právě naše nečinnost způsobila, že naše současná šance je možná poslední? Alespoň pro tuto generaci.

c.) Omylů, lží a nepravd je v ČSSD plný pytel. Abychom si rozuměli, jde opět o neochotu vedení strany mluvit pravdu, o ignoraci faktů.

Kauza Altner – plod podivného postupu Miloše Zemana, který uvěřil Ivo Svobodovi v evidentním podvodu. Kauzu Lidový dům, který nám ministerstvo financí pod vedením ODS (Kočárník) nechtělo dopřát, vyhrál vynikající advokát JUDr. Blanický. Dále šlo jen o (nemalý) problém, jak zapsat nového vlastníka (firma Cíl, která patří ČSSD) do rejstříku a majetek do katastru. Tu podivně měníme advokáta za břídila Altnera, jemuž všechny podklady dělali právníci Hájek a Halbych. Vedení strany za to slíbilo Altnerovi (osobně jsem ho znal) půl království a kdybychom měli princeznu, tak i ji. Podvod, který nikdo nerozeznal? A nyní máme platit penále za to, že soud s rozsudkem otálel 13 let, nikoliv naší vinou. Proč to vedení strany nikdy jasně neřeklo? Že se nevyhýbáme placení ale chceme spravedlnost?

Kauza OKD. Tu státu ukradli zaměstnanci Fondu národního majetku v roce 1996 když stát ztratil majoritu (do fondu OKD převedeny akcie za 3 mld. Kč za 1 korunu). Všichni to vědí a bůh ví proč mlčí. V OKD se stala řada podivností, pan Bakala, když získal většinový podíl přecenil majetek, vytvořil 9 miliard účetního zisku, vzal si úvěr a vyplatil dividendy. My? Mlčíme. Stát v roce 2004 prodával nikoliv byty ale minoritní podíl akcií. Za cenu za jednu akcii vyšší, než byla na trhu. My? Mlčíme, pravdu neřekneme, necháme soudit znalce, který, po mnoha letech jistě vyhraje, ale vidím to tak na 5 let a rozsudek dovolacího, nebo Ústavního soudu. Kacířská poznámka – v tomto světle se mě jeví náš přístup k presumpci neviny Andreje Babiše jako velká chyba, protože policie korporátní právo neovládá a já znám dost případů, kdy skutečně v první instanci odsoudí obviněného, který je po letech osvobozen. Babiš se plete, to není mafie ale umanutost a špatný dozor a dohled. Za 4 roky (nebo i později) soud AB může osvobodit a my svoláme další mimořádný sjezd a vyhodíme ty, co to dnes prohlašují jako axiom – do vlády s trestně stíhaným nepůjdeme. Krátkozraké, hrajeme si na soudce a ani neznáme právo. Jednou se nám to hodí (Altner) jednou ne (Babiš).

To jsou jen dva příklady z celého řetězce „přešlapů“, kterých jsme se dopustili a které raději nevidíme, neslyšíme, nemluvíme.

Restart. Co to znamená? Je vůbec možné se k němu dovolávat? Změní restart také program nebo jenom hardware? Tím jsou asi stanovy strany. V užším slova smyslu znamená nový začátek, opětovné spuštění. Počítač restartuješ snadno. Politickou stranu? Takový restart musí akceptovat jednak členové té strany, ale, především veřejnost. Podmínkou úspěchu je důvěryhodnost restartujících úkonů. Nové stanovy? Ano. Nové moderní metody internetové volby všech – od MO po kandidátky a vnitrostranického referenda? Ano, pečlivě kombinované, že hlasování osobně, písemně a internetem je stejné hodnoty. Program jasný a konkrétní, důvěryhodný? Ano, ale účinky se projeví, až jej alespoň začneme prosazovat. Restart se musí odůvodnit. Chceme smazat stopy? Chceme dobré zachovat? Na koho neúspěch svedeme?

Již jsem toho napsal víc než dost. A dalo by se poslat ještě mnoho stránek. Pokud bych nevěřil, že změna je možná, nutná, tak bych mlčel. Žádné ikony nás nezachrání. Miloš Zeman v touze po moci je úspěšný, mnohdy ale bezohledný. Těžce nesl naše zrady ale i on zradil. Byl jsem za ním, když Melčák a Pohanka hlasovali proti ČSSD a o tom jednání nad láhví slivovice mám záznam, který jsem tehdy předal předsedovi strany. Nenasazujme mu psí hlavu ale ani svatozář. On nás nespasí, pomocnou ruku nalezneme na konci své paže. Já jsem (zatím) ochoten spolu s týmem kolegů ze svazů a spolků zabývajících se bydlením, programově pomoci. Ale pod podmínkou, že podpoříme kohokoliv, kdo předloží potřebné bytové zákony a když je nepředloží opět nikdo, že je naši poslanci budou ochotni odpracovat. Takový Jan Chvojka, Kateřina Valachová jsou jistě lidé jak odborně, tak svojí pracovitostí toto schopni prosadit. Udělají to? Restart bude na nic, když budeme ignorovat programy. Kéž by si toto ctění delegáti uvědomili. A pokud vstoupíme do vlády, což podporuji, musí být programové priority naší podmínkou. A kauzou Babiš se již nezaklínejte, jednoho dne by se to straně vrátilo i s úroky. Možná.

Půldenní sjezd, tedy spíš slalom kandidátů na předsedu (pozor, budou možná předčasné volby a předseda či místopředsedové mají první místo na kandidátce jasné), přerušení, řeči o restartu, Miloš Zeman jako spasitel, očekávání, fajn. Ale kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám, svojí prací, odhodlaností a harmonií s potřebami voličů, řečeno mluvou básnickou. Tak rozum do hrsti, vážení delegáti sjezdu.

JUDr. Ivan Přikryl

Převzato z profilu.