Mně když tak nevadí to zopakovat víckrát. Pan Bronislav prostě si ten byt nezajistí, jak jsem říkal minule.

Pan domácí pana Bronislava mu rád bude udržovat ten byt za současných podmínek, ale prostě není rentabilní, aby dělal kompletní rekonstrukci, respektive pokud by majitel bytu udělal komplexní rekonstrukci, tak by podle jeho slov zvýšil nájem, a pan Bronislav by skončil na ulici. Nemůže jít na ubytovnu kvůli své psychické nemoci. Sečteno, podtrženo: Snížená kvalita bytu nemusí být důsledkem úmyslného ničení nebo zlé vůle pronajímatele. Bydlení ve finančně dostupném bytě je při pravidelném využívání terénních služeb pro osoby s duševním onemocněním lepší řešení než jejich vykořenění. Jo, zdůrazňuji. Duševní onemocnění. Ten člověk opravdu bude mít i problém, i kdybychom mu dali jiný byt, tak jenom si na něj zvyknout. Takže to je příběh pana Bronislava, už ho nebudu celý opakovat. Doufám, že mi pak předkladatel, zástupce předkladatele vysvětlí, co má tedy pan Bronislav dělat podle těch nových norem, které tady navrhují.

A já se přesunu k dalšímu příběhu, o kterém jsem minule ještě nemluvil, a to je příběh paní Edity. Paní Edita žije na Olomoucku, má nízký starobní důchod, a je proto závislá na příspěvcích na bydlení. Ty jí byly zamítnuty kvůli špatnému, špatnému, nebo spíše jinému než požadovanému vyúčtování zálohově placených služeb od pronajímatele. Takže to, co se stalo, je, že to nebyla její vina, ale toho pronajímatele. Na úřadě práce jsme byli s klientkou čtyřikrát, než se povedlo doložit potřebné dokumenty o vyúčtování. Přitom stačilo, aby úřednice zvedla telefon a sama se s pronajímatelem domluvila, co konkrétně potřebují rozepsat. Editě byla dávka státní sociální podpory kvůli tomu pozdržena. Mezitím si bohužel vzala půjčku od nebankovní společnosti, aby měla na nájem. Takže opět kvůli nekonečné byrokracii tohoto státu tady důchodce s opravdu nízkým důchodem ženeme do nějakých půjček k lichvářům.

Na úřadě práce jsme proto zažádali o dávky v hmotné nouzi, kde opět chtěl doložit rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, který klientka pobírá již 12 let a pravidelně. Úřadu práce dokládá ústřižky. Doložila oznámení o navýšení starobního důchodu na rok 2020. Ani to ovšem nestačilo a musela požádat na Českou správu sociálního zabezpečení o kopii rozhodnutí. Dále po ní chtěli doložit i metry čtvereční bytu, jestli tam je balkon či sklep, přestože tam byli zaměstnanci úřadu práce na terénním šetření. Pracovnice oddělení hmotné nouze chtěla po klientce doložit smlouvu s dodavatelem energií, sazbu jističe a tak dále, přestože klientka žádnou smlouvu s dodavatelem nemá. V tomto případě nám vyšel vstříc pronajímatel a vše potřebné doložil.

Paní úřednice byla na prvním jednání velice nepříjemná. Po doložení všech dokladů ale nakonec klientce byla dávka přiznána a pracovnice úřadu práce změnila svůj postoj a způsob jednání. V současnosti komunikuje po telefonu a je ochotná s námi jako s pomáhající organizací spolupracovat. Dle mého nakonec pochopila, že jim nejsme na obtíž, ale spolupráce s naší organizací může být i pro ně přínosná. Klientka by ale nebyla schopná si s takovým přístupem některých úředníků sama si dávky v žádném případě vyřídit. Takže mi jak tady kolegové právě z té pomáhající organizace zaslali, došlo tady ke střetu byrokracie tohoto státu, který se vždycky viditelně snaží po lidech chtít zcela administrativně zbytečné věci, nechce jim vyjít vstříc, sami úředníci v bytě byli, aby pak žádali další věci. Úředníkům se nelíbilo vyúčtování, opět. To, že vám pronajímatel, ten, kdo vlastní ten byt, dá špatné vyúčtování, znamená, že vám seberou příspěvek na bydlení. Příběh Edity je tedy o tom, že ve složitějších případech musí komunikovat s pronajímateli o poskytování služeb spojených s bydlením úřad práce, nikoliv nájemce.