Že se pletu? Musíme přece nosit roušky, po deváté večerní platí zákaz vycházení, zavřeli restaurace, školy... to že je nějaká svoboda? Jsem z generace, která něco takového nikdy nezažila. Jsme zvyklí říkat si, co chceme, pustit se bez velkého přemýšlení do podnikání nebo cesty kolem světa. Svoboda je pro nás takovou samozřejmostí, že často zapomínáme, co to slovo skutečně znamená a jak draze za ni mnozí museli zaplatit. My ji totiž dostali zadarmo.

Proto když dnes budete mít chvilku, sedněte si na chvíli s dětmi nebo vnoučaty a vyprávějte jim o 17. listopadu. Potřebují ten příběh slyšet. Potřebují vědět, že když mají na pár měsíců zavřené školy, jejich svobodu jim tím nikdo nebere. Na rozdíl od jejich prababiček a pradědečků, kterým nacisté v reakci na protiokupační demonstrace zavřeli 17. listopadu 1939 vysoké školy na šest let: 15 172 studentů tak přišlo o možnost dalšího vzdělání, 1200 jich bylo posláno do koncentračního tábora.

Vysvětlete dětem, že ani zákaz vycházení po deváté je o svobodu nepřipraví. Že skutečným zásahem do svobody je stanné právo, které při porušení takového zákazu může znamenat i trest smrti. Během protektorátu k němu podle stanného práva bylo odsouzeno přes 1800 lidí. Ve zkrácených procesech a bez možnosti odvolání.

Řekněte nám, mladším a často rozmazleným svobodou, o kterou jsme se nezasloužili, že nošení roušek nám ji nevezme. Na rozdíl od povinnosti nosit žlutou hvězdu. A že zrovna nemůžeme podnikat podle libosti nebo odjet na druhou stranu zeměkoule? Jedna generace bez téhle možnosti prožila víc než 40 let. A ti, kteří se na cestu přece jen vydali, už se pak často nesměli vrátit domů.

Možná, že je to srovnání moc tvrdé, jedna věc je z něj však jasná. Ve světle historické zkušenosti naší země s útlakem mají současná opatření proti šíření koronaviru přesně opačný cíl - chránit životy, ne je ničit. Proto se prosím přestaňme ohánět svobodou tam, kde jde jen o vlastní pohodlí. Na to je příliš vzácná.

Převzato z profilu.