Jak se hlavnímu městu dařilo se vyrovnat s rychle rostoucí poptávkou po bydlení ve století plném společensko-politických zvratů? Kdy promarnilo příležitost si udržet silnou pozici na poli bytové politiky a kde leží příčiny současné bytové krize? Odpověď na tyto otázky poodhalí dnešní exkurz do historie bytové problematiky.

Úspěšný start mladého hlavního města

Třebaže jeho základy byly položeny už v raném středověku, dějiny hlavního města Prahy jako administrativního celku se datují až od roku 1922, kdy sloučením 38 samostatných obcí vznikla takzvaná Velká Praha. Nový městský útvar se rozkládal na 172 kilometrech čtverečních a obývalo jej 676 657 osob žijících v 19 000 domech. Rozvoj metropole, kterou do té doby tvořily převážně usedlosti a vesnice s nedostačující infrastrukturou, centrálně řídila Státní regulační komise pro hlavní město Prahu a okolí.  

V tomto období se Praha jakožto hlavní město nově vzniklého státu stala také sídlem mnoha státních institucí, zastupitelských úřadů či ředitelství velkých soukromých společností a s přílivem obyvatel, který centralizaci provázel, vyvstala také bytová otázka. Palčivého problému se městská správa zhostila se ctí. Do roku 1938 se celkový počet bytových domů v metropoli zvýšil o 23 000, přičemž 323 činžovních domů s 5 320 převážně nízkometrážními byty vystavělo samo město. 

Tento rozmach přerušila okupace a stagnace výstavby během válečných let se stala příčinou hluboké bytové krize, z níž se Praze vlastně doposud nepodařilo vymanit.

Lesk a bída socialistického stavebnictví

V prvních poválečných letech výstavbu nových bytů brzdila změna mocenských struktur, nepružnost centralizovaného řízení i krize ve výrobě stavebnin. Významné zrychlení stavby přišlo až s decentralizací stavebních procesů na konci padesátých let, kdy začala vznikat také první stavební družstva. Do tohoto období spadá zahájení výstavby Petřin, Jarova, Hloubětína nebo Zahradního Města. Dostačující tempo výstavby se však dařilo udržet jen několik málo let.