Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové, pane předsedající, členové vlády. Já tedy nebudu umět mluvit tak jako mé kolegyně, ale musím říct, že vše, co tady řekla paní kolegyně Hana Aulická Jírovcová, je pravda. Protože obě jsme z Mostu a já jsem v kojeneckém ústavu v Mostě pracovala deset let, takže bych si dovolila vám říct několik příkladů z praxe.
Naším cílem bylo nejen zajistit dítěti ochranu a péči, ale především najít náhradní rodinu. Takže paní ředitelka jezdívala do televize do jakéhosi pořadu, někdy i s dětmi, a přes televizní pořad hledala pro děti náhradní rodinu. Někdy se to zadařilo, jindy ne.
Vzpomínám si na rodiče, kteří měli již dítě v dlouhodobém pobytu a vyřizovaly se všechny ty právnické úkony, které byly nezbytné - mimochodem vždycky trvaly velice dlouho. Pak se v té rodině změnila situace a dítě nám vrátili zpátky. Vzpomínám si na mladé manžele, kteří byli natěšení, že si mohou vzít z kojeneckého ústavu dítě, ale sociální pracovnice pátrala v rodinné anamnéze a zjistila tak závažné okolnosti, že jsme jim dítě nemohli vydat. Já sama jsem na své oddělení přijímala půlroční miminko, které jsem si samozřejmě brala domů a celá rodina byla natěšená a chtěli jsme si dítě vzít do rodiny. Ale jak jsem říkala, všechny ty procedury byly velmi zdlouhavé, takže ve finále se objevila biologická matka i s právníkem a požádala o vrácení dítěte zpátky k sobě a my jsme jí dítě museli vydat.
Velice dobře u nás fungovala mezinárodní adopce, takže většina dětí, které byly řekněme jiného etnika, odcházely do zahraničí a my jsme se potom zpětně dozvídali, jak se jim daří - většinou se jim dařilo velmi dobře. Samozřejmě tam byly i děti s postižením a záleželo na rozsahu péče, kterou potřebovaly s ohledem na svůj handicap. A pokud se dostávaly do rodin, tak to byly převážně rodiny těch pracovnic, které o ně pečovaly od samého počátku, kdy k nám přišly. Mohli jsme děti ve třech letech přeložit do sociálního zařízení, ale většinou takhle mladé děti nepřijímala a nebo neměla volné místo. Takže ty děti u nás stejně zůstávaly většinou do konce svých dnů.
Nedávno jsem na Facebooku viděla příspěvek přechodné pěstounky, která popisovala situaci, že už jí končí doba, po kterou může mít dítě v péči a že vlastně se pro to dítě ještě nenašli dlouhodobí pěstouni. A tady vidím právě to riziko, co bude s těmi dětmi, jestliže tedy dlouhodobí pěstouni nebudou. Jako velký problém právě vidím nedostatek dlouhodobých pěstounů. Je nedostatek sociálních pracovníků. Třeba u nás v Mostě mají sociální pracovníci na starost tolik rodin, že v podstatě aby to stíhali, tak tomu musí věnovat i svůj volný čas.
Kojenecký ústav v Mostě jednak má akreditaci, což znamená, že v tomto zařízení mohou být děti, které jsou ohrožené, samozřejmě tam mohou být i matky, které se ocitly v tísni, my jsme jim pomáhali nejen v péči o dítě, ale samozřejmě i hledat zázemí, aby s tím dítětem mohly být. Školili jsme dlouhodobé pěstouny. A tady bych se jenom zmínila, že většinou to byly rodinné vztahy a záleželo na věku těch pěstounů. Pokud již byli starší, měli i nemoci a byl problém, aby zvládali děti, kterým bylo deset a více, měli s tím velké problémy. Pokud se jednalo o děti s handicapem, tak ty byly v péči zase příbuzných například a tam se stávalo, že tyto děti byly často zanedbané. To, že od pondělí do pátku měly stejné oblečení, to bylo to nejmenší. Ale tito pěstouni se bránili, nechtěli chodit k lékaři, nechtěli chodit cvičit. A pokud se to dítě třeba posadilo nebo postavilo, což byl pokrok u některých, tak jim to vadilo, protože se báli, že přijdou o ty příspěvky, na které měli nárok.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.