Před několika týdny se nám všem, občanům České republiky, z důvodu pandemie a příslušných mimořádných vládních krizových nařízení změnil život ze dne na den. Najednou tu byla omezení, která musela být respektována. Z pracujících občanů se doslova přes noc stali lidé, kteří najednou museli zůstat doma, byli nuceni uzavřít své provozovny, přišli o své zakázky, o své dlouholeté klienty. Pro tzv. pendlery se navíc uzavřely hranice, lidem bylo plošně zakázáno vycestovat atd... Z nás rodičů se pak stali učitelé na stoprocentní úvazek k tomu všemu, co nás v nelehké situaci potkalo. Na toto nové životní poslání nebyl téměř nikdo z nás, rodičů, připraven. Zmíněná vládní nařízení se osobně velmi dotkla i mě. Jakožto zaměstnanec mezinárodní firmy jsem musela zcela vyloučit cestování za hranice a zůstat doma. Z hodiny na hodinu se tedy ze mě stala osoba v domácnosti a učitelka.

Mezi žáky vzniknou znalostní propasti

Opravdu je ze mě učitelka? Ano, mám dvě dcery, které navštěvují základní školu. Ta starší by měla letos absolvovat přijímací řízení na střední školu. Jako dálková studentka vysoké školy velice dobře vím, co obnáší samostudium doma. Pro žáky základních škol může být příslušná sebedisciplína až nepředstavitelná a tím i nemožná. Rodiče proto musí vynaložit mnoho úsilí, aby celou situaci se ctí ustáli. Kritické je pro děti – a hlavně pro rodiče – zvláště zvládnutí učiva v posledních ročnících ať už na základní, či na střední škole. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v posledních dnech představilo rámcový program pozvolného uvolňování protipandemických regulačních opatření, na jehož přípravě spolupracovalo s ministerstvem zdravotnictví a epidemiology. Moc dobře vím, že z důvodu delšího uzavření škol vzniknou mezi žáky a studenty mnohdy značné znalostní rozdíly. Nikdo z nás, rodičů-nepedagogů, nebyl na novou roli připraven, někteří z nás i stále pracují na plný úvazek. Nahradit standardní vyučování, natož u více dětí v rodině, je nereálné.

Kdo vybere patnáct dětí do třídy?

Při již ohlášeném uvolňování režimu a návratu ke klasickému školnímu vyučování si nedovedu představit mnoho situací. Jak se bude například učitelka na prvním stupni základní školy věnovat učební látce a zároveň ještě kontrolovat hygienická opatření a rozestupy mezi dětmi? Jak budou děti jíst svačiny? Kdo a jak vybere oněch avizovaných patnáct dětí, které budou smět být maximálně v jedné třídě? Kdo poskytne dětem hygienické pomůcky, jak se bude jejich užívání kontrolovat? Jak bude denně ověřována bezinfekčnost dětí a pedagogů? Zmiňuje se, že nebudou otevřena ostatní školská zařízení typu družin. Jak se s tím vypořádají rodiče menších dětí, jimž tak bude znemožněno pracovat na plný úvazek? Vždyť se už dnes kvůli více než čtvrtletnímu propadu příjmů dostávají na (nebo i za) hranici existenční chudoby a mnohdy jim hrozí propuštění z práce na základě této nedobrovolné absence. Pro žáky 9. ročníků se poměry příliš nezmění. Stále se budou doma za pomoci rodičů připravovat na „středoškolské“ přijímací pohovory a testy, ovšem v neplánované a netradiční podobě: namísto standardních dvou termínů přijímacího řízení bude pouze jediný, navíc bez přesného časového určení. Jakožto rodič „deváťáka“ vím, že tento ročník je pro děti, a to i v souhrnu celé základní a střední školy, naprosto klíčový a rozhodující. Čeká je první velká zkouška v životě, na kterou se dlouhou dobu intenzivně připravovali, včetně její konkrétní formy a podoby. Najednou má být ovšem všechno jinak… Uvítala bych, a jistě nejen já, kdyby se někdo při zavádění těchto změn vcítil i do role tohoto žáka, jeho rodiče či učitele.

Rakousku není ouzko

Když porovnám situaci ve školství v „době koronavirové“ u nás a v Rakousku, musím konstatovat, že česká míra chaosu u našich jižních sousedů absentuje.

Školy byly sice po jistou dobu také uzavřeny a hledala se vhodná řešení, ale poté bylo včas a jasně rozhodnuto. Stalo se tak způsobem odpovídajícím mimořádnosti situace: pro žáky, které čeká letos přijímací řízení, byla nastavena nová speciální pravidla. Přijímací pohovory se uskuteční dálkově, z pohodlí domova, prostřednictvím videokonferencí. Tohle by přeci šlo zařídit i v naší zemi. A bylo by to aranžmá neskonale lepší, než je dnešní polovičatost a nejistota, vystavující žáky, studenty, jejich rodiče i pedagogy naprosto nezaslouženému, a nikoli nevyhnutelnému stresu. Možná by stačilo více naslouchat a podívat se za humna…