„Co to tady plácáte, vždyť si nemůžete nic pamatovat!“ dočetl jsem se pod svou vzpomínkou na 17. listopad 1989. Není to tak. Vnímavé oči a rozjitřené smysly dětí umí mnohé. Jsou citlivé na atmosféru, změnu nálady, pozorují, vidí. Mnohdy mnohem víc, než si z povýšené dospělosti připouštíme. Jistě, nerozuměl jsem tomu, co přesně se okolo mě odehrává. Ale viděl jsem radostné a vzrušené rodiče. Táta už od soboty seděl u Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. V neděli volala teta, která v roce 1968 utekla z okupovaného Československa do USA a říkala nám, co se ví za oceánem. V pondělí vyšel ve Svobodném slově článek, který byl odvážnější než ve všech ostatních novinách. Brácha, gymplák téměř před maturitou, ho vystřihnul a vyvěsil na chodbě gymnázia. Nikdo ho nestrhnul. U výstřižku se zastavovali studenti i učitelé. U nás doma bylo živo. Stále někdo telefonoval, střídaly se návštěvy a mluvilo se, spekulovalo, diskutovalo. Nahlas. Méně se šeptalo. A ve všech těch větách a slovech, kterým jsem přesně nerozuměl, jsem cítil radost a dobrou náladu.

O několik dnů později jsem byl navštívit svoji babičku. Nesmírně vzdělanou a silnou ženu, od svých 33 let vdovu, která sama vychovala a poskytla vzdělání svým třem dětem. Byla blízkou přítelkyní Anastáze Opaska, nepřestala si s ním nikdy psát, ať už byl ve vězení či exilu. Psala mu i v ty pohnuté listopadové dny a těšila se, že se snad po letech zase shledají. A také doufala, že po dlouhých desetiletích uvidí svou dceru, svá vnoučata, jejichž domov byl za Atlantikem. Rozdělené rodiny, špatné kádrové posudky lidí, kteří měli v rodině emigranta, to bylo něco, co jsem si tehdy jistě neuvědomoval. Před touhle realitou mě rodiče chránili a nechali mi prožít šťastné dětství kluka z paneláku, který měl spoustu přátel, fajn sourozence i rodiče. Ale tenkrát, když se to zlomilo, jsem cítil to množství emocí ve svém okolí. Babička brečela u televize. Tam byl starší pán s šedivými vlasy, kterého jsem nikdy předtím neviděl. „To je Alexandr Dubček, několikrát mě napadlo, jak asi teď vypadá…“

S odstupem času můžeme samozřejmě Dubčeka hodnotit v mnoha ohledech kriticky, ale jednoznačně byl symbolem. Symbolem naděje generací, které už na konci šedesátých let doufaly a věřily, že se v naší zemi bude žít svobodněji. Proto byl jeho návrat na scénu pro mnoho lidí emotivní, symbolický. Naděje na lepší a svobodnější život se vrátila. V televizi se objevovaly nové tváře, jiné, méně strojené, veselejší. Poznali jsme Václava Havla a byl nám sympatický. Tak jiný… I na základce, kam jsem chodil, se měnila atmosféra. Po jistých týdnech váhání nám bylo řečeno, že učitelky a učitelé už nejsou „soudružky a soudruzi“, nýbrž pánové a paní. 20. 12. 1989 jsme jeli poprvé na „západ“, byť čistě geograficky na jihovýchod. Starou karosou, kterých bylo na hranicích snad tisíc, do Vídně. Kafe a čaj v termosce, řízky v alobalu a pár narychlo sehnaných šilinků v kapse. Nezapomenutelné. Barevné. Živé, rychlé, uklizené. Ten rozdíl byl obrovský, kulturní šok, pro dnešní mladou generaci nepochopitelný. Předvánoční Vídeň a tamní obyvatelé, kteří nás tenkrát vítali a měli z nás (a za nás) radost. Zaklepal mi tam na rameno starší pán. Usmál se, rozevřel mi dlaň a něco do ní vložil. Máma ke mně polekaně, ochranářsky doběhla. V té dlani bylo 500 šilinků. Nezmohl jsem se ani na slovíčko „danke“. Takhle, díky dobrému člověku, o kterém vůbec nic nevím, jsem přišel ke svému prvnímu kazeťáku… a pak že si dítě nic nepamatuje. Tu atmosféru a jednotlivé obrazy mám v sobě uložené na celý život. A opatruju je.

V devadesátých letech jsem cestoval. Konzumoval svobodu. Bez peněz stopem na Gibraltar. Na stipendijní pobyt do Německa. Byli jsme první generací, která mohla. A chtěla. Bylo to období života, kdy jsem si uvědomoval, že jsem šťastný. A formovalo mě jako žádné jiné. Vybudovalo ve mně odpor ke všem zákazům a příkazům, udělalo ze mě liberála, který se bojí náznaků všech totalit a autoritářství. A asi tady někde se narodila i moje chuť se angažovat, nebýt lhostejný. Nenechat si svobodu nikým a ničím vzít, byť to mnohdy není jednoduché. Těch 30 let bylo moc složitých. Nepovedla se obrovská spousta věcí. Ale přesto všechno – žijeme ve svobodě, kdy nemusíme pro kariéru zrazovat své svědomí a přátele. A to je obrovská hodnota. Závazek. Motivace. Moc bych si přál, aby to tak vnímala mladá generace, která bude určovat směr naší země v dalších desetiletích. Ale jestli to tak bude, záleží hodně na nás všech. Nebuďme, prosím, lhostejní.