Před pár dny pustila ven média zprávu, že USA povolily Ukrajině zbraně dlouhého doletu do vnitrozemí. Zatímco u většiny normálních lidí se při této zprávě zastavil dech a tep dosahoval maxima, "chciválkové" jásali, až se mi z nich stahoval žaludek. Je evidentní, že jejich rozum, znalosti a zkušenosti jsou jen ty, které získali na netu.

Zatímco naši prarodiče se v duchu modlí k Bohu a bojí se o své blízké, "chciválkové" se ukájí nad každým článkem, který k tomu vyjde. Vůbec jim nedochází, co takové zbraně dokážou. Nám všem ostatním je jasné, že Zelenský, který neváhal obětovat svůj národ, obětuje bez lítosti i kohokoliv dalšího. Jakže to prezident Pavel nazval Trumpa? Že je odporná bytost, se kterou by si ani ruku nepodal? Takhle přesně já vnímám Zelenského. Jako odporného, zakomplexovaného a nenasytného člověka, prahnoucího po moci.

Přečetla jsem si pár komentářů a vyplývá mi z nich, že "chciválkové" jsou postižení, nemocní lidé, kteří vyvolávají ďábla. Pokud by se jim podařilo Lucifera skutečně vzbudit, budou první, za kterými zůstane ohnivá čára, plné plenky a roztřepaný hlas dezertéra. Nemají vůbec ponětí. Je evidentní, že nikdy neposlouchali příběhy našich předků, kteří přežili válku nebo koncentrační tábor, a kteří pak dlouho hledali sílu a cestu, jak opět žít. Nejspíš nikdy nečetli knihy, zabývající se historií, a nezajímali se o fakta. Jsou to jen prázdné duše s velkým egem, avšak s nulovou zkušeností. Jsou hrdiny jen na síti, ale v reálném životě trpí komplexy, které si kompenzují útoky na ty, jež se naopak zajímají o fakta, pravdu a hledají řešení problémů. Vlastně je to taková jejich vnitřní závist.

Jsem mladá na to, abych si pamatovala válečné období, ale často jsem poslouchala, když druzí vyprávěli. Jako malá jsem zahlédla nějaké válečné filmy a vnitřně jsem trpěla s vojáky, které jsem považovala za velké a odvážné hrdiny. V dnešní době existuje mnoho filmů, natočených dle skutečných událostí, které ukazují odvahu, hrdinství, ale také utrpení vojáků po celém světě. Většina z nich bojuje za své přesvědčení a jsou hrdí na svou zemi. Odhalená fakta na konci filmu však bývají často traumatizující, neboť se ukazuje, že mnoho z nich umíralo kvůli mocenskému zájmu hrstky psychopatů. Musejí se pak obhajovat nejen v očích veřejnosti, ale i u svých blízkých. Mnoho veteránů umírá v zapomnění stejně jako jejich služba.

Dne 7. 7. 2005 došlo v Londýně k sérii teroristických útoků, které si vyžádaly přes padesát mrtvých, stovky zraněných a tisíce traumatizovaných. Pacienti se sváželi do všech blízkých nemocnic, kde většina z nich poté umírala. U nás v nemocnici bohužel nepřežil ani jeden a byli to všechno cizinci, turisté, nevinní lidé, kteří jen chtěli vidět Londýn. Slepovali jsme je jako puzzle a pokaždé nám chyběla nějaká jejich část, která by je dělala kompletním člověkem. Vždy, když jsme měli pocit, že se konečně vše obrací k lepšímu, došlo ke zvratu a boj byl prohraný.

Tohle jsou situace, které vám pak změní pohled na život a na válku. Jsou to situace, které vás zároveň nutí vážit si každé minuty života a chránit to, co je v dnešní době považováno za automatické a bezcenné. A tím je mír.