Já vám děkuji, paní předsedkyně, za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, na předchozím projednávání tohoto za mě velice důležitého návrhu zákona jsem zdůrazňovala jednu věc, a sice, že je normální na něco změnit názor a že je normální, že se v průběhu života všichni vyvíjíme, nabíráme nejenom zkušenosti, ale taky podle mě jistou empatii nebo dovednost vcítit se do pozice, do zkušenosti jiných lidí. A že právě tohle téma takovou příležitost ke změně názoru nabízí tím, jak se o něm víc mluví, tím, jak se mluví o zkušenostech konkrétních lidí. A já bych si vám dovolila dnes říci příběh, který je velmi konkrétní, je velmi tíživý a osobní, ale současně je to příběh, který se děje zas a znovu. Přednesu ho i proto, že jsem se zase setkala s jeho obdobou v jiné rodině. A není to nic nekonkrétního, ale jsou to věci, které se dotýkají lidí v naší zemi a jejich rodin.

Letos je to deset let, co se oběsil Filip Havlíček. Stalo se to 2. února 2014. Filipovi bylo necelých patnáct. A proč se zabil? Kvůli nenávisti. Budu citovat z dopisu na rozloučenou, kdy své rodině napsal přesně tato slova: "Moc a moc si vážím vaší shovívavosti a toho, že jste to brali v pohodě a nevadilo vám to. Tohle, moje sexualita je vlastně hlavní věc, kvůli které jsem to udělal. Dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenáviděnosti k určitým skupinám lidí. To mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi. Nedokážu se změnit, i kdybych se snažil."

Vážené kolegyně, vážení kolegové, toto jsou slova Filipa Havlíčka, kterého nepochopení, nenávist, nepřijetí, jejich projevy trápily tak moc, že ukončil svůj život. A on věděl zhruba od svých jedenácti let, že je gay, žil na vesnici a jeho rodina chodila do kostela.

Já teď řeknu něco, co možná nebude úplně příjemné, ale řeknu to s tím, že sama jsem křesťanka, chodím do evangelického sboru a že mě to fakt trápí, že se v naší zemi odehrávají kázání, jako byla ta ve vesnici u Filipa Havlíčka. Ta kázání místního kněze vlastně podněcovala k homofobním názorům. Byla o tom, že by se mělo zakázat registrované partnerství nebo že by se gayové měli chovat jako normální lidé, ne jako homosexuálové. Já jsem chtěla upozornit, že když se toto ve společnosti děje ve veřejném prostoru, tak to má prostě hmatatelný dopad na konkrétní lidi a na mladé, na dospívající lidi zejména. A protože jsem taky máma a vím, že mnozí zde buď máte vlastní děti, vnoučata nebo prostě blízké širší rodiny, tak prostě víte, že když se děti narodí, tak netušíme, čím byly nadány, jaké jsou jejich talenty, ale třeba i to, jaká bude jednou jejich sexuální orientace.

Prostě nevíme, jací budou a změnit se nemůžou.

Já chci zdůraznit, že když člověk od mládí, od dětství poslouchá od autority slova o tom, že je divný, že se má vlastně skrývat, že jeho přirozenost je nepřijatelná, co to s ním asi udělá? Co asi s mladými lidmi udělá, když tady slyší, že hovězí je hovězí? Já se za to stydím a mluvím tady o tom takto napřímo, protože my máme šanci těmto mladým lidem ukázat, že pro nás nejsou občané druhé kategorie, že se změní postupně to klima v naší společnosti. A samozřejmě nepůjde to nikdy ze dne na den, ale že postupně z toho, řekněme, strukturálního stigmatu se dostaneme do společnosti co největší rovnosti.

A ještě zmíním jednu věc. Pokud by vás zajímalo to téma sebevražednosti zejména dospívajících mladých lidí, tak skutečně tam, kde bylo přijato manželství pro všechny takzvané, nebo manželství pro stejnopohlavní páry, tak - a to je, prosím, samozřejmě dané v souvislosti s tím vývojem ve společnosti, je to dané v souvislosti s tím, že se prostě změní klima, to, jakým způsobem se lidé o tomto tématu baví, jak na to reagují, tak je to spojené s měřitelným poklesem právě sebevražednosti dospívajících. A to číslo je obrovsky vysoké. Mezi těmi, kdo se identifikují jako gayové, jako lesby a podobně, tak ta sebevražednost poklesla měřitelně o 28 %, to je prostě spousta životů, které nejsou zmařeny a je to fakt čistě v souvislosti, v sepětí s tou změnou, kterou přinese schválení normy, která umožní rozšířit práva na ty, kteří už dnes mají stejné povinnosti, ale ta práva ne.

Já už skončím toto připomenutí věci, která si můžeme myslet, že je zdánlivě abstraktní, že to je nějaká vzdálená společenská debata, ale týká se nás všech, týká se našich dětí, našich blízkých a toho, že nežijeme ve vakuu. Společnost, ti, kdo nás obklopují, nás velmi ovlivňují, ovlivňuje nás, jak se hovoří třeba v tom kostele, do kterého chodíme. Ovlivňuje nás, jaké zákony jsou přijímány. A když si vzpomeneme na Filipa Havlíčka a na spousty dalších lidí, na něž zbytečná nenávist dopadá, tak si myslím, že bychom se mohli pokusit o co největší vstřícnost, jaké budeme jako Sněmovna schopni.

Vím, že se tady rýsuje kompromis, vím, že patrně bude přijata nějaká vstřícnější úprava, ale s jiným názvem. Ale chtěla jsem připomenout, že pro ty konkrétní mladé lidi, kteří se vypořádávají se svou orientací, je to velice důležité, jakým způsobem tady budeme hovořit, jakou normu nakonec přijmeme. A chtěla jsem opravdu poprosit, myslete na to, že ta naše slova můžou vést i k tomu, že si lidé bohužel sahají na život. Děkuji za pozornost.