Já vám děkuji, paní předsedkyně, za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, na předchozím projednávání tohoto za mě velice důležitého návrhu zákona jsem zdůrazňovala jednu věc, a sice, že je normální na něco změnit názor a že je normální, že se v průběhu života všichni vyvíjíme, nabíráme nejenom zkušenosti, ale taky podle mě jistou empatii nebo dovednost vcítit se do pozice, do zkušenosti jiných lidí. A že právě tohle téma takovou příležitost ke změně názoru nabízí tím, jak se o něm víc mluví, tím, jak se mluví o zkušenostech konkrétních lidí. A já bych si vám dovolila dnes říci příběh, který je velmi konkrétní, je velmi tíživý a osobní, ale současně je to příběh, který se děje zas a znovu. Přednesu ho i proto, že jsem se zase setkala s jeho obdobou v jiné rodině. A není to nic nekonkrétního, ale jsou to věci, které se dotýkají lidí v naší zemi a jejich rodin.

Letos je to deset let, co se oběsil Filip Havlíček. Stalo se to 2. února 2014. Filipovi bylo necelých patnáct. A proč se zabil? Kvůli nenávisti. Budu citovat z dopisu na rozloučenou, kdy své rodině napsal přesně tato slova: "Moc a moc si vážím vaší shovívavosti a toho, že jste to brali v pohodě a nevadilo vám to. Tohle, moje sexualita je vlastně hlavní věc, kvůli které jsem to udělal. Dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenáviděnosti k určitým skupinám lidí. To mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi. Nedokážu se změnit, i kdybych se snažil."

Vážené kolegyně, vážení kolegové, toto jsou slova Filipa Havlíčka, kterého nepochopení, nenávist, nepřijetí, jejich projevy trápily tak moc, že ukončil svůj život. A on věděl zhruba od svých jedenácti let, že je gay, žil na vesnici a jeho rodina chodila do kostela.

Já teď řeknu něco, co možná nebude úplně příjemné, ale řeknu to s tím, že sama jsem křesťanka, chodím do evangelického sboru a že mě to fakt trápí, že se v naší zemi odehrávají kázání, jako byla ta ve vesnici u Filipa Havlíčka. Ta kázání místního kněze vlastně podněcovala k homofobním názorům. Byla o tom, že by se mělo zakázat registrované partnerství nebo že by se gayové měli chovat jako normální lidé, ne jako homosexuálové. Já jsem chtěla upozornit, že když se toto ve společnosti děje ve veřejném prostoru, tak to má prostě hmatatelný dopad na konkrétní lidi a na mladé, na dospívající lidi zejména. A protože jsem taky máma a vím, že mnozí zde buď máte vlastní děti, vnoučata nebo prostě blízké širší rodiny, tak prostě víte, že když se děti narodí, tak netušíme, čím byly nadány, jaké jsou jejich talenty, ale třeba i to, jaká bude jednou jejich sexuální orientace.