V minulém týdnu proběhl na půdě Poslanecké sněmovny seminář s ambiciózním cílem zodpovědět poměrně klíčovou otázku, zda existence druhého největšího monoteistického náboženství představuje hrozbu pro naše životy. Podle některých řečníků je toto riziko značné. Například paní doktorka Samková, za využití všech žánrových klišé, označila islám za totalitní ideologii a přirovnala ho k nacismu.  Nechme stranou smutnu skutečnost, že podobné názory jsou dnes považovány za relevantní pro veřejnou diskuzi a zaměřme se spíše na to, proč nejsou fakticky správné.

Neexistuje jeden islám

Lidé zastávající podobná stanoviska jako paní doktorka Samková zpravidla vnímají islám jako jednotný a především statický fenomén. Kompilaci náboženství, politiky, práva a etiky, která je geograficky i teologicky univerzální. Existuje něco takového? Na základě mých dlouholetých zkušeností s muslimskými státy po celém světě mohu s klidným svědomím říci, že neexistuje.

Islám v Sarajevu je prostě jiný než v Jakartě a v obou případech zcela odlišný od puristického, nesnášenlivého a nebezpečného wahábismu, který je státním náboženstvím Saudské Arábie. Ostatně je to právě tato mutace saláfismu, kterou se historicky inspirovala převážná většina radikálních islamistů. Tak jako každé velké náboženství i islám je především vnitřně diverzifikovaný. Generalizace paní doktory Samkové cílící na primitivní nevědomí jsou tak nejen zavádějící, ale především nepravdivé.

Úvod do politologie

Dalším evergreenem poučeného lidového hněvu je argumentace nacismem. Položení náboženství téměř dvou miliard lidí na úroveň NSDAP je neuvěřitelně nepřesné. Pokud však paní Samková skutečně říká to, co si myslí, tak jí vlastně můžeme chápat. Vstávat s představou, že na světě žijí dvě miliardy nacistů, Vám patrně hezčí den neudělá. O přesném užití terminologie a pojmů by si jistě mysleli své židovský intelektuál a nestor studia totalitarismů Ja'akov Talmon i jeho následovníci C. J. Friedrich a Zbygniew Brzezinský. Četbu výše zmíněných autorů mohu paní Samkové jen doporučit.

Závěrem bych chtěl dodat, že Evropa a potažmo celý západní svět dnes skutečně čelí nebezpečí. Více než dříve je potřeba pevných názorů a správných rozhodnutí. Bylo by však nešťastné, kdybychom kvůli tomu měli rezignovat na skutečné pilíře naší civilizace a odkazy antické kultury, totiž víru v racionalitu a kritické zhodnocení situace.