Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové. Pochybuji, že se mezi vládními poslanci najde takový, kterému uniklo nelichotivé srovnání hospodářského růstu zemí Evropské unie mezi prvním čtvrtletím 2024 a posledním čtvrtletím roku 2019; neboli srovnání toho, jak se která země hospodářsky vypořádala s bezprecedentní krizí, kterou představila pandemie covidu.

Z této statistiky totiž vyšla Česká republika naprosto nejhůře. Zcela konkrétně - zatímco země jako Kypr, Polsko nebo Bulharsko vyrostly o 10 %, země jako Litva, Slovinsko nebo Rumunsko vyrostly o 8 %, tak Česká republika jako jediná země z celé sedmadvacítky nevzrostla, ale dokonce o jeden procentní bod poklesla. Neexistuje větší obžaloba hospodářské politiky té které země než statistické srovnání, ze kterého vyjde nejenže nejhůře ze všech, ale které ukazuje i její propad nejméně pět let nazpátek. Dohnat tento propad nebude trvat roky, ale spíše celá desetiletí. A cena, kterou za něj zaplatíme, se nepočítá v desítkách, ale ve stovkách miliard korun ročně. Považte, jestliže 1 % růstu HDP znamená v českých podmínkách přibližně 20 miliard korun, pak by například 10% růst, kterého dosáhlo sousední Polsko, generoval na příjmové straně každoročních 200 miliard korun navíc.

Tento tristní výsledek je bohužel dílem vlády, která dovolila, aby se úspory českých domácností za dva pouhé roky vinou nezvládnuté inflace smrskly o více než čtvrtinu; vlády, která svým nekonáním dovolila, že v důsledku růstu cen nebudou mít české domácnosti podle oficiální prognózy Ministerstva financí ani v roce 2026 reálnou mzdu na úrovni roku 2019; vlády, která dovolila, že reálné mzdy Čechů poklesly nejvíce ve vyspělém světě; vlády, která zavinila, že spotřeba domácností je 10 % pod úrovní roku 2019; vlády, která svými unáhlenými škrty v národní dotační politice zapříčinila, že klíčovým průmyslovým zaměstnavatelům vzrostly v letošním roce náklady na energie o více než 100 %; vlády, za které se 3 miliony Čechů propadly na hranici chudoby, za které počet klientů sociálních dávek, zejména pak příspěvku na bydlení, dosáhl historicky nevídaných maxim. Raketově roste počet domácností, které dávají na bydlení celou polovinu svého rozpočtu a pochopitelně tak omezují jakoukoliv vedlejší spotřebu, která by přitom mohla naši ekonomiku nastartovat. Máme nejvyšší energetickou inflaci na světě, výběr daní naopak nejhorší nejméně od roku 2012. Jen na nejdůležitější dani, DPH, nedokázala v loňském roce tato vláda vybrat astronomických 24,2 miliardy korun, dalších 12 miliard korun na dani z tabáku a stěží uvěřitelných 46 miliard korun na dani z neočekávaných zisků. Číst a čísla takto posuzovat této vlády ji nekompromisně usvědčují z toho, na co ji pravidelně upozorňuji při každé vhodné příležitosti už 30 měsíců.

Českou republiku doběhl nejen nerůst její ekonomiky, ale také politika rezignace na boj s šedou ekonomiku a daňovými úniky a podvody. Tato politika je jí totiž systematicky ordinována od příchodu ODS na rezort financí v roce 2021. Podle vyjádření Finanční správy procházíme renesancí výplat na ruku, což sebou logicky nese boom zneužívání sociálních dávek. Navzdory daňovým balíčkům, které drtivě dopadají na nejchudší i na střední třídu, naše země hospodaří nejhůře, jak kdy v nekrizových letech hospodařila, a to je ještě deficit uměle snižován pomocí rozpočtových triků a faulů, které odsoudila i Národní rozpočtová rada a na které si hodlá dle svých slov posvítit i prezident republiky.

Současná vláda za pouhého dva a půl roku dosáhla souhrnného deficitu 859 miliard korun a za necelé tři roky tak překonala dluh, který ministři financí ANO vykázali za celých osm let vlády, včetně covidu. Navzdory rekordnímu zvyšování daní a odvodů napříč ekonomikou tak vláda Petra Fialy zadlužila každého Čecha částkou 82 tisíc korun, a to vše samozřejmě za neutuchající marketingové kampaně plné hesel o rozpočtové odpovědnosti a o nutnosti vrátit veřejné finance do dobré kondice. Místo podpory hospodářského růstu a snižování byrokracie jdeme ale cestou škrcení ekonomiky, zvyšování daní všem, zejména pak rodinám s dětmi, živnostníkům a majitelům nemovitostí, jdeme cestou nižších investic, podfinancování školství a zlomyslností na všech, kteří se nemohou bránit, zejména pak na důchodcích. Naopak mocným, jako jsou banky, významné energetické firmy, zbrojaři nebo zahraniční obchodní řetězce, vláda aktivně pomáhá k větším a ještě větším ziskům. Nejnověji od září znovuzavedením pokut za refinancování hypotéky, které zrušil ministr financí Andrej Babiš a za jejichž znovuzavedení lobbovaly banky tak dlouho, až je vyslyšel kdo jiný, než ministr financí z ODS Zbyněk Stanjura.

A tyto pustošivé kroky se nepromítají jen do zmíněných statistik, ve kterých se Česká republika propadá jako reálná hodnota úspor Petra Fialy v pochybné kampeličce, ale také do každodenních životů občanů naší země. Ano, za těmito kroky jsou bohužel také nespočty osobních bankrotů, ukončených živností, nových spotřebitelských půjček na živobytí, nesplacených hypoték lidí, kteří místo odpočinku shánějí druhou a třetí práci, jsou za nimi nespočty finančních a rodinných krizí, rozpadlých manželství, nerealizovaných snů o vzdělání, cestování nebo o vlastním bydlení. Mít za toto vládní zodpovědnost, řeknu vám, bylo by mi úzko. Vždyť co může být horšího pro politika než shledání, že se jeho pustošivé kroky odráží ve stále nižší a nižší důvěře veřejnosti, v nižších a nižších preferencích a v případě některých vládních stran i doslova volebních výprascích, a to dokonce ve volbách, které s domácími tématy přímo nesouvisí.

Místo, aby se vláda starala o nápravu, stará se o to, jak zvýšit své šance na znovuzvolení tím, že přiláká k volbám co nejvíce těch, kteří jejími kroky ještě nebyli dotčeni. Takže o čem je dnešní schůze? Je o tom, že zoufalí politici pod tíhou slábnoucí volební podpory od Aše až po Jablunkov hodlají zničit jeden z nejkvalitnějších a nejnezpochybnitelnějších volebních systémů na světě v domnělé snaze urvat si za každou cenu několik desítek tisíc hlasů krajanů žijících v zahraničí, na které dopady jejich neumětelství ještě nedolehly.

Ale aby bylo jasno. Hnutí ANO se opravdu neobává, že tato zoufalá pětikoaliční snaha ovlivnit volební výsledek ve svůj prospěch povede k zamýšlenému výsledku. Ne. Jde o něco jiného. Česká republika je v důsledku předloženého poslaneckého návrhu na zavedení korespondenční volby, který navíc ani neprošel připomínkovým řízením nebo Legislativní radou vlády, vystavena akutní hrozbě zmrzačení volebního systému a ohrožení důvěry ve volby. Naší zemi bez přehánění hrozí, že přijde o demokratickou jistotu nevyčíslitelné hodnoty, neboť průběh voleb v České republice po celá desetiletí na rozdíl od mnoha a mnoha jiných zemí nikdy nikdo relevantně nezpochybnil. Nehodlá-li vláda naslouchat argumentům opozice, mohla by snad naslouchat alespoň argumentům nezávislých ústavních právníků a renomovaných politologů, jejichž varováními mi proto dovolte ve zkratce reprodukovat.

Například ústavní právník Ondřej Preuss odpověděl 19. ledna 2024 v rozhovoru pro Novinky na dotaz, zda je korespondenční volba na hraně ústavnosti, takto - cituji: "Domnívám se, že minimálně v některých bodech je skutečně na hraně. Přináší mnoho otázek. Rozhodně neočekávám, že by se podvádělo nebo zneužíval systém, i když to tak někdo prezentuje, může ale zbytečně rozdělovat společnost." Konec citace. Na následnou otázku - kde vidím největší úskalí korespondenční volby, už ale odpověděl o poznání varovněji. Cituji: "Vidím tři hlavní úskalí: tajnost volby, její legitimitu a pak také otázku důvěry lidí v systém. Ohledně tajnosti voleb rozhodně nemám na mysli podezření na hromadná ovlivňování nebo podvody při sčítání hlasů. To se dá velmi dobře ošetřit, v zahraničí s tím mají bohaté zkušenosti. V praxi se stejně hlasy, které přijdou poštou, shromáždí ve volební urně a není proto možné konkrétního voliče spojit s jeho hlasem. Problém je ale jinde. Někdo může třeba za úplatu nebo pod tlakem v rodině volit jinak, než by chtěl." Konec citace. V další části rozhovoru pak Ondřej Preuss správně upozorňuje na zásadní rozdíl mezi volbou za plentou a volbou, která se odehrává doma nad poštovní obálkou. Cituji: "Určitě se rodinné ovlivňování děje i dnes. Nakonec je ale člověk vždycky za plentou sám, kdežto na poště či u schránky může být pod dohledem." Říká jasně ústavní právník Preuss.

5. května 2022 pak hovořil o korespondenční volbě pro iRozhlas.cz ústavní právník Jan Kudrna. Rozhovor s příhodným názvem Korespondenční volba nevyhovuje ústavě, navíc usnadní kupčení s hlasy, míní právník Kudrna, by měl být vztyčeným prstem pro všechny, kdo se snaží naše argumenty odbýt s tím, že pětikoalici její zahraniční hlasy prostě nepřejeme. Cituji docenta Jana Kudrnu: "To největší úskalí vidím v požadavcích, které ústava a Listina základních práv a svobod klade na volby a samotné hlasování. Ústavní dokumenty vyžadují, aby za prvé byla volba osobní, za druhé má být zaručena tajnost hlasování a volba má být svobodná. K tomu bych ještě dodal, že ústava ani listina neříká, ale asi se to předpokládá, že má existovat co největší důvěra v celý volební proces od začátku do konce, to znamená od toho, kdo je uznaný jako oprávněný volič, až po, řekněme, přepočet hlasů na mandáty. Tento proces má být verifikovatelný a má být, řekl bych, pro každého pochopitelný a bez nějakých větších pochybností." Konec citace. Na přímou otázku, zda to není i v současném systému tak, že i teď mohou příbuzní sebrat voliči ostatní lístky, zaškrtat mu kandidáty a potom si ohlídat, že sice ve volební místnosti jde za plentu s předpřipraveným lístkem, odpověděl ústavní právník docent Jan Kudrna takto.

Cituji: "To všechno udělat můžou. Jenomže ten člověk, pokud tedy doopravdy bude chtít, tak může požádat ve volební místnosti o hlasovací lístky. Samozřejmě, pokud bude pod takovým tlakem, tak si můžeme klást otázku, jestli to udělá. Pokud tam s ním není nějaký člen jeho rodiny, kterého se bojí, ale tu možnost má, to za prvé. Za druhé, za plentu musí jít sám a zákon říká, že pokud se tam neodebere, tak mu hlasování nebude umožněno. To znamená, že nutíme voliče, aby šel za plentu, což u korespondenčního hlasování samozřejmě nebude. Ale mohou tam být i jiné možnosti ovlivňování, například korupce." Konec citace.

Na další otázku, zda reálně hrozí obchodování s hlasy, pokud bude korespondenční volba prosazena, pak renomovaný ústavní právník Kudrna odpověděl takto, cituji: "No, tak jestli hrozí, každopádně se to usnadní. V ústavě jsou naprosto jasně napsané hodnoty, že volby jsou osobní, tajné a svobodné. My se tady otevřeně spolu bavíme o tom, že je každému jasné, že pro nějaké tisíce lidí ústavní pravidla nebudou platit." Uzavírá Kudrna.

Na rizika spojená s korespondenční volbou upozorňoval v minulosti i Marek Antoš, vedoucí Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ve svém článku s názvem Tajné hlasování za plentou jako záruka svobodných voleb versus distanční hlasování publikovaném v časopise pro právní vědu a praxi uvedl, cituji: "Rovněž kodex správných postupů ve volebních záležitostech, který v roce 2003 přijala Benátská komise, nedoporučuje široké užívání korespondenčního hlasování, jež v sobě obsahuje řadu problémů, včetně zvýšeného rizika rodinného hlasování. Za určitých podmínek však může být korespondenční hlasování použito k tomu, aby umožnilo účast ve volbách pacientům v nemocnicích, osobám ve vazbě, osobám s omezenou pohyblivostí a voličům bydlícím v zahraničí, pokud zde není riziko podvodu či zastrašování.

Vedle omezení svobody hlasování jednotlivých voličů existuje i riziko kupování hlasů. V různých volbách v České republice již došlo k případům, které by bylo možné označit za hraniční. Kandidující subjekty například slíbily uspořádání losování o hodnotné ceny v případě, že dosáhnou vítězství ve volbách. Před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006 dokonce řada podnikatelů nabízela slevu všem zákazníkům, kteří u nich během volebních dnů odevzdají nepoužité hlasovací lístky určitých stran.

Za současné právní úpravy však většímu rozmachu podobných scénářů brání nemožnost ověřit, zda konkrétní volič skutečně odevzdal, či neodevzdal, svůj hlas pro určitý kandidující subjekt. I v případě, že se volič určitého lístku předem zbaví, ve volební místnosti může požádat o novou sadu. Zavedení korespondenčního hlasování by však tento stav změnilo. Bylo by například možné lístek vyplnit přímo před třetí osobou a rovnou odeslat, případně i dokonce prodat někomu třetímu. S ohledem na minulé snahy ovlivnit volební chování voličů hmotnými motivacemi, které s politikou nesouvisejí, by podle mého názoru bylo odvážné tvrdit, že se podobné snahy o zneužití korespondenčního hlasování nevyskytnou." Konec citace.

Marek Antoš pak v závěru svého článku vyzval k tomu, co se v České republice trestuhodně neděje. Považte, cituji: "Vzhledem k významným rizikům, která jsou se zavedení této formy hlasování spojena, zejména pokud jde o omezení tajného hlasování, by proto mělo nejprve dojít k dostatečné odborné diskusi o všech souvisejících otázkách." Konec citace.

Podle politologa a bývalého velvyslance České republiky ve Francii Petra Druláka zase Fialova vláda oprávněně čeká, že může mít z korespondenční volby profit. Poslanci a senátoři by však podle Druláka při jejím schvalování měli mít na mysli všechna prokazatelná rizika, protože jde podle jeho slov pro MF Dnes doslova o, cituji: "Nebezpečný útok na demokracii." Konec citace.

Ani politolog Stanislav Balík není přesvědčen o užitečnosti korespondenční volby. Naopak ji označuje, cituji: "za hodně nebezpečnou hru, jejímž výsledkem může být devalvace českého funkčního volebního systému." Konec citace. Balík sice uznává, že z hlediska evropských zemí je Česko s absencí korespondenčního hlasování anomálie, nicméně upozorňuje například na to, že ve Francii šlo korespondenčně hlasovat do roku 1975, kdy to bylo kvůli podvodům zrušeno. Zavádění korespondenční volby v západních demokratických zemích přičítá jistému módnímu trendu, podobně jako přímou volbu prezidenta.

Podle Balíka reálně hrozí, že, cituji: "V kontextu debat o podvodech se zaslanými lístky v minulých prezidentských volbách v Rakousku či USA, skutečných nebo smyšlených, přestanou lidé důvěřovat celému volebnímu procesu. Jakékoliv těsnější výsledky budou odmítány jako zfalšované a možná ne jenom těsnější." Varuje Balík. Doslovná citace Stanislava Balíka: "Uvěří-li nezanedbatelná část lidí, že je možné falšovat, tak i kdyby tomu tak nebylo, bude to pro legitimitu zvolených znamenat totéž, jako by se skutečně podvádělo." Konec citace.

Ergo kladívko hnutí ANO jako nejsilnější opoziční strana je oprávněně přesvědčeno, že předložený návrh je nejen nebezpečný pro volební systém v naší zemi, ale není ani v souladu s ústavními dokumenty České republiky. Ty totiž vyžadují, aby za prvé byla volba osobní. Za druhé má být zaručena tajnost hlasování a volba má být také svobodná. V neposlední řadě, jak varují ústavní právníci, má také existovat co největší společenská důvěra ve volební proces od začátku až do konce. To znamená od okamžiku, kdy je uznán jako oprávněný volič, až po přepočet hlasů na mandáty. Tento proces musí být bez pochybností pochopitelný a verifikovatelný. Jinými slovy, uvažované změny nejenže podle našeho nejhlubšího přesvědčení vyžadují změnu ústavy, ale dalece přesahují jedno volební období.

Věřím, že se tady shodneme, že by Česká republika neměla být v důsledku tvrdohlavosti a zoufalosti několika potápějících se politických subjektů vystavena situaci, kdy se bude volební systém měnit s každými novými parlamentními volbami. V případě, že prioritou vlády je skutečně změna volebního systému, tak jsme ji opakovaně vyzývali, aby ve svých úvahách od prvopočátku respektovala nejsilnější politickou stranu v zemi a naslouchala všem jejím připomínkám, aby se změnu volebního systému, která je zásahem natolik zásadním, že se přímo dotýká ústavního pořádku v zemi, nesnažila prosazovat silově a bez konsenzu s opozicí. Nic takového se nestalo a pětikoalice zvolila svou oblíbenou cestu sněmovního válcování. Tak se změna volebního systému, která se přímo dotýká ústavního pořádku a dalekosáhle přesahuje funkční období této pětikoalice, má prosazovat na sílu bez ústavní většiny a bez seriózního pokusu o diskusi s opozicí při přípravě paragrafů zákona.

Vláda nás vyloučila z diskuse o podobě zákona v době jeho příprav. O to více naléhavých otázek je proto povinna nyní zodpovídat, a to nejen nám, dámy a pánové, ale zejména veřejnosti. Veřejnosti, která od svých zákonodárců přirozeně očekává, že nedovolí destabilizaci základního pilíře, na kterém naše demokratické zřízení stojí, že nedovolí znevěrohodnění voleb.

Problémy předloženého návrhu zákona jsou významné, jsou nepřekročitelné a dají se rozdělit do třech klíčových rovin: nesoulad s ústavněprávními zásadami volebního práva v České republice, hrozba destabilizace systému, narušení důvěry veřejnosti v řádný průběh voleb, obsahové nedostatky samotného návrhu zákona. A nyní k jednotlivým problémovým oblastem podobně. Proč je návrh v nesouladu s ústavněprávními zásadami volebního práva? Vysvětlím ve třech bodech.

Za prvé, narušení principu přímosti volby, tedy osobního hlasování. Ústavou chráněný princip přímé volby znamená, že je volba prováděna přímo voličem. Předložený poslanecký návrh však umožňuje podat žádost o korespondenční volbu prostřednictvím osoby, která se prokáže plnou mocí s úředně ověřeným podpisem voliče. Jinými slovy, volič žijící v zahraničí se nemusí osobně vůbec dostavit na příslušný zastupitelský úřad. Žádost o výkon volebního práva formou korespondenční volby za něj může podat i jiná osoba. Následně takový volič nebo jím pověřená osoba obdrží nezbytné podklady pro hlasování, identifikační lístek, obálky a tak dále, a tyto může bez dalšího již odeslat poštou.

V navržené korespondenční volby ze zahraničí tak absolutně nelze garantovat ani ověřit, že volič hlasoval přímo, osobně, tak, jak požaduje ústavní pořádek České republiky a jak je důsledně vymáháno a kontrolováno v případě provádění voleb na našem území. K přijetí navržené úpravy by podle našeho mínění bylo nepochybně potřeba změnit ústavu. Poslanecký návrh přichází s jakousi tvrzenou pojistkou osobního výkonu volebního práva, kdy při korespondenční volbě bude v takzvané doručovací obálce sice muset být přiložen identifikační lístek, který má volič osobně podepsat, ale zfalšovat podpis, promiňte mi, přece není složité.

V návrhu zákona není přitom dán ani požadavek na ověření podpisu pro podpis hlasovacího lístku, stačí podpis obyčejný. Nadto i v případě, že by se jednalo o skutečný podpis zákonného voliče, který vykonává své volební právo, nelze zkontrolovat ani garantovat, že za voliče hlasovací lístek před odesláním nikdo - třeba člen rodiny, osoba, která odesílá obálku, nebo dokonce někdo, kdo zaplatil voliči za to, že hlasovací právo vykoná za něj - nevyměnil. Je zde tak velký korupční potenciál. V souvislosti s korespondenční volbou se často zmiňuje například fenomén takzvaného rodinného volení, kdy celá rodina z rozhodnutí jednoho jejího člena hlasuje pro jím vybraný subjekt.

Za druhé, narušení principu tajnosti hlasování. Princip tajného hlasování vyžaduje, aby byly zabezpečeny takové podmínky pro výkon volebního práva, které znemožňují zjistit, jak konkrétní volič hlasoval. Podle komentáře k Listině základních práv a svobod přitom platí, že tajné hlasování musí být povinností, nikoliv právem voliče. Opačný přístup totiž může vést k nátlaku na voliče, aby hlasoval veřejně, a tedy i určitým očekávaným způsobem - i zde je proto jasně patrný nesoulad s Ústavou České republiky.

Za třetí, narušení požadavku svobodného hlasování. Princip svobodných voleb bývá označován za pátý princip voleb, jenž je však ostatním principům nadřazen. V korespondenční volbě bude ale svoboda hlasování těžko garantovatelná a kontrolovatelná. Výhrůžky, nátlak nebo potenciální korupce jsou skutečnosti, které vylučují princip svobodného hlasování.

Další významnou oblastí, kde je u zákona potřeba zpozornět, je úskalí destabilizace systému a narušení důvěry veřejnosti v řádný průběh voleb. Přínosem navržené korespondenční volby ze zahraničí má být podle předkladatelů poslaneckého návrhu čistě a pouze to, že někteří občané České republiky žijící v zahraničí mají dalekou cestu na zastupitelské úřady.

Naproti tomu záporů je celá řada. Kromě již uvedených je potřeba vzít v úvahu i možnou destabilizaci systému voleb, který v České republice dlouhodobě funguje bez větších problémů. Vykazuje velkou míru důvěry obyvatel v řádný průběh voleb, které nejsou zpochybňovány, jak to můžeme vidět v některých jiných státech světa. Pro druhé kolo volby prezidenta republiky v roce 2023 bylo u českých zastupitelských úřadů pro účely hlasování ze zahraničí zapsáno 29 000 voličů, v posledních volbách do Poslanecké sněmovny pak hlasovalo v zahraničí pouhých 22 000 voličů, jedná se tak o marginální počet voličů. U každé nově navrhované právní úpravy je potřeba poměřit přínosy a zápory. U změn s ústavním dopadem to platí dvojnásob. V tomto případě je tedy jednoznačné, že zápory zavedení korespondenční volby významně převýší její přínos. Jak se věci jeví veřejnosti, je tedy podstatnější, než jaké věci skutečně jsou. I kdyby korespondenční volba probíhala dle zákonem stanovených pravidel a tato pravidla byla v souladu s ústavním pořádkem České republiky, důvěra veřejnosti v systém voleb v České republice může být změnou systému zásadně narušena. Navržené změny mají mít kvazipozitivní dopad na mizivé procento voličů, a jsou proto zcela neproporcionální k deklarovaným záporům a hrozbám, které korespondenční volba představuje pro volební systém České republiky.

A na závěr, ale nikoliv v poslední řadě, má zákon i významné obsahové nedostatky.

Za prvé, jde o jeho účinnost. Návrh na zavedení korespondenční volby je nyní (předkládán?) nejen jako návrh poslanecký, ale je předkládán s dělenou účinností. Podle záměru předkladatelů má stávající poslanecká novela zákona nejen novelizovat ještě neúčinný zákon o správě voleb, ale má zavést korespondenční volbu ještě po celý rok dříve, než bude zákon o správě voleb účinný, tak, aby bylo korespondenčně možno volit už do Poslanecké sněmovny v příštím roce.

Návrh je tak zjevně nesystémový a zcela účelový. Jeho jediným cílem je evidentně pomoci vládní koalici alespoň k nějakým dalším hlasům, když její volební preference setrvale klesají. Jestliže by bylo potřeba věc skutečně řešit, předkladatelem návrhu by byla vláda prostřednictvím ministra vnitra. Návrh by také musel připravit resort, který disponuje experty na tuto problematiku.

Za druhé, nedostatky důvodové zprávy a chybějící posouzení korupčních rizik. Předkladatelé se ve svém návrhu nijak nevyrovnávají s korupčními riziky, která s sebou korespondenční volba nese. Návrh zákona neobsahuje ve své důvodové zprávě žádnou detailní ani kvalifikovanou analýzu tohoto reálného rizika. Nenajdeme v něm prakticky žádné informace, jež by měly vyvrátit obavy veřejnosti, ani (a?) opozice. Legislativní nedostatečnost návrhu je nepochybně důsledkem toho, že je návrh předkládán jako návrh poslanecký, nikoliv vládní, a zcela u něj chybí i zhodnocení dopadů regulace RIA. Zhodnocení korupčních rizik je přitom docela samostatnou a povinnou náležitostí předkládaných legislativních návrhů. A jsou to právě korupční rizika, na něž dlouhodobě upozorňují ústavní experti i politologové v souvislosti s korespondenční volbou jako na největší úskalí korespondenční volby, jak jsem uvedla v úvodu svého projevu.

Samostatnou kapitolou jsou pak nedostatky legislativního procesu přijímání předloženého návrhu. Zejména jde o to, že návrh byl předložen jako poslanecký návrh zákona, nikoliv jako zákon vládní. Neproběhlo u něj proto standardní mezirezortní připomínkové řízení, vypořádání připomínek dotčených subjektů, k návrhu nebyla zpracována již zmíněná RIA, neprojednaly jej pracovní komise, ani Legislativní rada vlády. Takto zásadní návrh s ústavněprávními dopady by přitom měl být předložen právě vládou, a to řádným legislativním procesem.

Co říci na závěr? Jako odpovědná parlamentní strana, které záleží na demokracii v České republice, musíme návrh odmítnout.

Zároveň jsme podali pomocnou ruku, jak problém řešit, který si vládní pětikoalice zejména určila jako ten klíčový a jak ho ošetřit vhodněji. Je-li jediným oficiálním důvodem předložení korespondenční volby řešení problému, kterým je velká vzdálenost volebních místností v některých zvláštních volebních okrscích v zahraničí, jsme připraveni podpořit ústavně komfortní řešení, kterým je dočasné zřízení většího množství volebních místností. Ty by mohly fungovat nejen na zastupitelských úřadech, konzulárních úřadech, ale i na honorárních konzulátech, eventuálně v dalších prostorách, kde má působnost Ministerstvo zahraničních věcí, jako jsou například české domy v zahraničí.

Toto řešení by vyloučilo všechna zmiňovaná rizika k porušení ústavních pravidel výkonu volebního práva, nedošlo by k žádnému narušení důvěry v český systém voleb a současně by byla nadále omezena možnost volební korupce na minimum. Jak vidíte, zjednodušit volební účast krajanům v zahraničí lze i bez toho, aby důvěru v náš kvalitní volební systém narušovaly pytle poštovních obálek. Kdyby pětikoalice místo politikaření a zoufalé snahy o politickou záchranu, a to za jakoukoliv cenu, měla opravdu na srdci kvalitu demokracie v Česku, k úvahám o změně volebního systému by přistupovala s větším respektem. Ostatně o problematičnosti korespondenční volby ještě před několika málo lety hovořil poměrně otevřeně i sám premiér Petr Fiala, jak si může každý jednoduše najít v otevřených zdrojích.

Vyzývám proto vládní koalici opakovaně, aby tento problematický návrh v zájmu politické stability a ochrany demokracie stáhla. A o zavedení korespondenční volby jednala způsobem, který povede k nalezení udržitelného a přijatelného řešení, a to v rámci řádného legislativního procesu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců hnutí ANO.)