Čtrnáct dní jsem nenapsal žádný článek, protože jsem své úsilí napínal směrem k dokončení své diplomové práce. Sotva jsem se po jejím odevzdání rozkoukal, přečetl jsem si, že není možné zavést autobusovou linku tunelem Blanka, ačkoliv by o ní byl mezi Pražany zájem.

Lépe řečeno, není to možné právě proto, že by o ní byl zájem. Tak jako hostinský Járy Cimrmana, který si postavil hospodu u silnice, ale chodili mu tam lidi, tak i Ropid, který organizuje Pražskou Integrovanou Dopravu, nerad vidí autobus, kterým by jezdili cestující. Prý by to stálo moc peněz. A taky je tu radnice Prahy 6, která se sice podle zpráv od otevření Blanky topí v autech, ale nové autobusy na Dejvické údajně přesto odmítá.

Obyvatelé Prahy, kteří mají ten hloupý nápad, že se chystají dojet z místa A někam do místa B, jsou tak sevřeni do dvou kleští. Z jedné strany na ně útočí různí zelení aktivisté, kteří se je snaží dopravními represemi (semafory, rušení pruhů) odradit od cestováním autem. Kdyby to však náhodou někdo skutečně udělal, tak zjistí, že jsou mu užitečné trasy MHD odepřeny, protože nový autobus vadí taky a navíc na něj nejsou peníze…

Kdo jako já MHD skutečně pravidelně cestuje*, tak vidí, že jsou místa a chvíle, kdy je současná přepravní kapacita už teď na hraně komfortu. Sice je pravda, že kdybychom žili někde v jihovýchodní Asii, tak nás do vagónů metra budou tlačit placení zřízenci a do takového stavu má pražské metro s výjimkou mimořádných sportovních a (ne)kulturních událostí skutečně ještě daleko, ale nahnat mezi nás tisíce řidičů, kteří ve stejnou chvíli popojíždějí v ulicích, považuju za danajský dar těch, kteří to vymýšlejí. Kapacita metra se už kolikrát ani nedá nikam zvedat a navíc, jak jsme se mohli přesvědčit, na navýšení kapacit nemá Praha peníze – a ještě to drze přiznává.

Peníze naproti tomu jsou na všelijaké „koncepční studie“ budoucího rozvoje, jako je ta, která řeší ulici Táborská v Nuslích a jejímž vrcholným nápadem je zasypat tramvajový podjezd a nahradit jej úrovňovou světelnou křižovatkou s magistrálou. Tento geniální nápad vychází z přesvědčení tvůrců, že silnice jsou komunistický přežitek a moderní město je pro lidi a nikoliv pro auta. Pro lidi 21. století, kteří celé dny korzují po širokých humanizovaných bulvárech, nahlížejí do výloh obchodů (zásobovaných bez aut, pro které ve městě není místo), případně popíjejí latté s nějakou exotickou příchutí v některé z četných fair-tradových kaváren (zásobovaných bez aut, pro které ve městě není místo).

Takovýchto lákavých představ si zřejmě v příštích měsících užijeme dosyta vzhledem k tomu, že se předsedou výboru pro dopravu v Praze ve čtvrtek stal korunní princ neomarxistů Matěj Stropnický. Krom toho, že má trafiku za 80 tisíc měsíčně, bude nás jistě neúnavně zásobovat svými skvělými nápady, protože jak se sám vyjádřil, výbor pro dopravu je pokračování územního rozvoje jinými prostředky.

Dá se tedy očekávat, že auta budou v Praze nežádoucí veřejný nepřítel číslo jedna. Kromě toho už víme, že autobusy, kterými by lidé chtěli jezdit, jsou moc drahé, takže se jich nedočkáme. Zbývá nám tedy zřejmě už jen kolo, protože Praha je vlastně takový druhý Amsterodam, kdybychom nebyli takoví zpátečníci. Však oni nás už naučí. Je to přeci pro naše dobro!

* Nemám ani řidičský průkaz, občas se s někým někam svezu, ale většinu času se dopravuju veřejnou dopravou.

Alois Sečkár
člen Republikového výboru Svobodných