V úvodu bych chtěl zdůraznit, že my všichni sociální demokraté jsme v ČSSD dobrovolně a předpokládám, že na základě programových priorit a ideového pohledu na svět. Pokud tomu u některých členů není, pak tato úvaha není určena pro jejich oči.

Přesto, že krédem sociální demokracie je svoboda, solidarita a spravedlnost, pak si přiznejme, že v praktické vnitrostranické činnosti strany je problém tyto základní atributy nalézt. Vyřčený názor či objektivní kritika je velmi často brána jako něco nepatřičného nebo dokonce jako osobní útok. Na straně druhé je bezbřehá a nikdy nekončící kritika často zneužívána pro osobní zájmy v rámci ataku na své spolustraníky. A k těmto útokům se používají navíc osvědčené sofistikované metody, které se těžko podle stávajících stanov dokazují a postihují. Prostě nám schází spravedlivé posuzování, svobodná a zejména demokratická diskuse. A také schází solidarita mezi členy a to nejen z pohledu obyčejné lidské slušnosti, ale i kolegiality.

Solidarita uvnitř strany se nenosí a to vídáme nejen na nominačních konferencích, kde jde především o hlasy a nikoliv o kvalitu či odbornost. Kdeže jsou ty letité pokusy o kariérní řád, proč se neustále musí plnit nepotřebné kvóty či jmenovat zasloužilé členy či zástupce, namísto volby. Proč není na každého sociálního demokrata stejný metr, proč se ve straně trpí bratříčkování či sedění na dvou a více placených židlích. Tohle vše nepřispívá k vzájemné důvěře či úctě jednoho k druhému. Snahy o zapojení co nejširší členské základny do odborných komisí či k práci na programu strany ztroskotávají na neúctě za odvedenou práci. Řada funkcionářů se zabarikádovala ve svých pozicích a velmi si hlídá, aby je náhodou někdo schopnější nepřeskočil. Proto to všeobjímající mnohoobročnictví. Proto nechuť otevřít stranu široké veřejnosti. Na straně druhé jsou často nestraníci zvýhodňováni před sociálními demokraty. Což také spravedlivé není. Tohle vše nevede ke kvalitní a zodpovědné práci, ale právě naopak to vede k pasivitě členské základny. Prostě nám přebývá vnitrostranický boj, často narušovaný nedodržováním psaných pravidel či porušováním zásad obyčejné lidské slušnosti. O pokoře vůči členské základně a široké veřejnosti ani nemluvě.

Samostatnou kapitolou jsou Stanovy ČSSD a volební řády, které namísto jednoduchosti, srozumitelnosti a spravedlnosti jsou často nesrozumitelné a komplikované. Zároveň umožňují zametat problémy strany pod koberec. Proto radikálnější změny stanov vždy padnou pod stůl.

Namísto toho, aby naše práce byla vidět na veřejnosti, se stále zabýváme sami sebou a nějak jsme zapomněli, že vlak nám již ujel a bude těžké jej dohonit. Nejde přitom pouze o vlastní strnulou a byrokraticky vedenou strukturu, ale i o naše chování navenek. Dlouhodobě se podceňuje komunální politika a práce s veřejností. Stále jsme se nevypořádali s těmi, které spoluobčani neberou či dokonce sociální demokracii škodí.

Co nám pomůže kvalitní program, který reprezentují všehoschopní jedinci. Veřejnost poměřuje a zvažuje koho volit a také proč. A ta musí být přesvědčena, že to co říkáme, si také myslíme a že to také budeme prosazovat. A týká se to všech úrovní veřejného života.

Co nám schází, jsou důvěry hodní reprezentanti, nové mediální tváře a zejména kvalitní práce s veřejností a na veřejnosti. Proč nemá sociální demokracie své papírové nebo alespoň internetové noviny. Proč není vytvořen základní komunikační a informační kanál pro členskou základnu. Proč se nepracuje s širokou veřejností a s odborníky na programu strany.

Funkcionáři strany jistě a i oprávněně mohou namítat, že o problémech vědí a že velkým problémem je nedostatek financí a zadlužení ČSSD. Ale tady musím opět namítnout, že dluhy i současná špatná ekonomická situace přece nevznikla ze dne na den a jistě existuje osobní odpovědnost či spoluodpovědnost za tento stav. A připomínám, že sociální demokraté již v minulosti zažili podobné situace, které byli schopni vyřešit. Na straně druhé přiznávám, že je těžko spolustraníky svolávat k veslům, když někteří z nich do poškozené lodi ještě vrtají díry. Pokud se chceme opravdu odrazit ode dna, pak je třeba nejprve nastolit důvěru uvnitř ČSSD a ukončit tu sebezničující apatii a osobní nepřátelství. A zároveň je třeba začít tvrdě pracovat a pozitivně působit na širokou veřejnost. Je třeba si pokládat otázky, proč máme punc rozdávačné strany podporující nefachčenky, proč jsme stále v očích mladých nemoderní stranou a slibotechnou, proč nemáme podporu u živnostníků, podnikatelů a státních zaměstnanců. Na tyto a další otázky musíme znát odpovědi. Bez toho se nehneme kupředu a bez změn to nepůjde. A zejména to nepůjde bez každodenní politické práce.

Nejde přitom pouze o práci v orgánech strany, ale především je třeba jít příkladem spoluobčanům. Pokud opět půjdeme proti zájmům našich voličů, pokud nevylezeme ze stranické ulity a nepokusíme se představit veřejnosti kvalitní a moderní politický program s jasnými prioritami, pak z politické spirály smrti není návratu. K tomu je třeba mít pokorné a důvěryhodné osobnosti, které tento politický program nejen představí, ale zejména jej budou prosazovat. Pevně věřím, že si to všichni sociální demokraté uvědomují a že pro získání opětovné důvěry udělají maximum. Pokud nebude úspěšná ČSSD, nebude úspěšný nikdo z nás. A pokud nebudou úspěšní sociální demokraté, pak nebude úspěšná ani Česká republika.