Omlouvám se paní ministryni za poněkud svérázný název článku, nicméně vycházím z jejích slov vyřčených přímo v rozhovoru pro server aktuálně.cz. Původně jsem chtěl paní ministryni popřát hodně úspěchů v její nové funkci, ale po nedůvěře vládě to již učinit nemohu. Přesto či právě proto se chci zaměřit na několik problémů, kterých se i paní ministryně dotkla a možná, že napomohu i radou budoucím ministrům obrany.

Souhlasím, že v letech 2013 až 2017 mohlo být na ministerstvu obrany a pro českou armádu uděláno více. Časté personální obměny na MO, neustále vedená válka mezi panem ministrem a GŠ AČR, nedořešení kauz špatných akvizic či zahájení „cinknutých“ akvizic nových, rezignace na systémové změny a personální posílení akvizičního procesu a také scházející odvaha pana ministra, nezlepšily situaci v naší armádě. Za tohle je zodpovědný ministr za politické hnutí ANO 2011. A to přesto, že doposud za ním žádná větší rezortní aféra není.

Období minulé vlády bylo nakloněno posílení obranných výdajů, ale abych byl upřímný a realita mi dává za pravdu, rezort nebyl a stále není připraven zvládnout významné a smysluplné investice. Taktéž nábory jsou limitovány kapacitou náborových středisek, nových velitelů, ale i kvalitou uchazečů. MO má opět vracet přes 4 miliardy korun, což je ovšem částka, která se opakuje každým rokem. Takže představa o skokovém navyšování kapitoly 307 je nejen mylná, ale i nebezpečná. Stačí se podívat do minulosti na řadu nevydařených nákupů. Přesto musím souhlasit, že je třeba v první řadě zabezpečit výstroj a výzbroj vojáků.

 Velkým problémem je personální situace v armádě. Nejde jen o stárnutí vojáků či hodnostní strukturu, ale například i o neprodlužování závazků pro vojáky, kteří by za rok či dva již měli nárok na výsluhu. Tato snaha ušetřit má opačný efekt a zejména ukazuje na „neperspektivou“ tohoto povolání pro mladé muže a ženy. Také POKOS (Příprava obyvatelstva k obraně státu), by se měla více rozšířit, zejména na střední školy. A ministerstvo a armáda by měly podporovat zájmové organizace branné mládeže či branné sporty, včetně podpůrných PR akcí.

Rozumím tomu, že mise v zahraničních operacích jsou nenahraditelné ve smyslu získání bojových zkušeností i průpravy na vzájemnou spolupráci s jinými armádami. Přesto cesta neustálého navyšování počtu vojáků i počtu jednotlivých misí je cestou, která se v minulosti neosvědčila. Mít jednu kvalitně vyzbrojený expediční sbor a pak necertifikovanou brigádu „sedící“ doma bez dostatečné techniky a vybavení opravdu nezvýší obranyschopnost země. Ano, zasloužený finanční příspěvek za zahraniční misi, je vhodným motivačním nástrojem, nicméně měl by být používán i jako odměna pro ty nejlépe vycvičené profesionály.

Závěrem chci popřát všem příslušníkům ozbrojených sil, aby nové vedení rezortu více naslouchalo potřebám od útvarů, aby pokud již přijme nějaký strategický dokument, například KVAČR (Koncepce výstavby Armády ČR), aby byl realizovatelný ve střednědobých plánech. A při rozhodování o tolik potřebných investicích mám dvě rady. Tou první je nutnost dávat přednost personálu před technikou. Tou druhou, nákupy musejí odpovídat zvýšení obranyschopnosti země. To znamená, že musejí být efektivní a jejich význam měřitelný.

(převzato z Profilu)