Úvodem přiznávám, že existují typy voleb, kde opravdu rozhoduje většina z většiny. Nicméně u řady voleb nedosahuje účast 50% oprávněných voličů. Snaha některých politiků, včetně prezidenta Miloše Zemana, zavést povinnou volební účast, má z pohledu rozhodování většiny smysl, ale jsem přesvědčen, že k tomuto kroku nedojde. A to nejen z důvodu obavy z vymahatelnosti této povinnosti či negativních historických konotací.

Daleko větším problémem je zjistit skutečné příčiny volební neúčasti většiny voličů. Již z toho důvodu, že volební účast velmi výrazně ovlivňuje výsledky voleb. Na základě posledních výzkumů, provedených k současnému dění v britském parlamentu kolem brexitu, se ukazuje, že veřejnost velmi negativně vnímá selhání politiků a politických stran. Důvěra v politický systém i v demokracii se propadla a lidé ztratili optimismus, tolik potřebný k rozvoji společnosti. Voliči, a to je jedno zda z řad podporovatelů či odpůrců brexitu viní politiky z neschopnosti najít kompromisní řešení a z toho, že nehájí jejich zájmy.

Tento konkrétní případ ukazuje, že základní příčinou poklesu důvěry či aktivity občanů je rozpor mezi očekáváním, založeným na rozličných slibech politiků a vlastní realitou. Odtržení politiky od reálného života, neřešení základních problémů, strašení veřejnosti či prosazování krátkodobých povětšinou populistických řešení vede ke stále větší deziluzi a naštvanosti občanů. Ti aktivní pak hledají rozličné alternativy vůči současnému establišmentu. Ti méně aktivní či pasivní prostě při volbách raději zůstanou doma, protože nevěří v žádnou pozitivní změnu. Prostě ať tam sedí kdokoliv, výsledek je stále stejný.

Množina aktivních občanů zahrnující členy politických stran a jejich rodinné příslušníky, rozličné aktivisty, lobbistické skupiny a ty, kteří mají osobní zájem na výsledku voleb, pak stačí k tomu, aby volby byly platné. A je pak jedno, zda k volebním urnám přijde 30 % či pouze 10% voličů. Rozhoduje většina z velmi malé menšiny občanů. A žádný politik nahlas neřekne, že mu nízká volební účast vlastně vyhovuje. I když vyhovuje zase pouze těm a tam, kde existuje větší koncentrace jeho příznivců a podporovatelů. Důležitý je výsledek ne účast.

Volební systém či volební zákony ovlivňují účast ve volbách. Pokud je zřejmé, že se vždy musí vytvořit vládní koalice a ty pak velmi těžko plní sliby jednotlivých politických stran, pak se nelze divit nízké volební účasti, apatie široké veřejnosti či stírání rozdílů mezi politiky samotnými. Zvolené alternativy sice nemají dlouhého trvání, nicméně zato přinášejí větší zklamání občanů. To je spirála smrti nejen pro zavedené politické strany, ale také pro celý demokratický systém a jeho instituce. A zejména je to demotivující pro samotné občany.

Z tohoto pohledu by měly jednotlivé politické strany podporovat takové volební systémy, jejichž výsledkem bude jasnější role vítěze voleb i opozice. Tak jako zvýšení participace veřejnosti na konečném výsledku voleb. Ale i většinové volební systémy, v našem případě přímá volba prezidenta či volby do Senátu, se nesetkávají s velkým počtem voličů. V případě senátních voleb je dokonce volební účast extrémně nízká. Zde je však důvodem nezájmu voličů spíše neoblíbenost horní komory parlamentu a pocit jeho zbytečnosti. Taktéž dvoukolový systém nenahrává větší aktivitě voličů, protože volby prodlužuje a komplikuje.

Svoji roli hraje také spokojenost či nespokojenost s politickou situací či s životní úrovní každého jednoho občana či nízká úroveň informovanosti ve veřejném prostoru. Negativní úlohu má také stírání politických programů mezi levicí a pravicí či poslední trend catch all party chcete-li politické strany či hnutí pro všechny. Právě stírání rozdílnosti mezi programy, rozplizlost volebních témat, personifikace politiky či všudy přítomný populismus přispívají k nezájmu občanů jít k volebním urnám. Politika naoko, přezíravé a oportunní chování politiků či politika jako druh podnikání prohlubují krizi současného politického systému.