Často slýchám, že Česká republika zaostává v porovnání s Polskem v pohledu na rychlost výstavby rychlostních komunikací či v pohledu na investiční činnost obecně. Přitom ještě nedávno byla naše země na čele pomyslného pelotonu středoevropských, postkomunistickým zemí. Proto je nasnadě položit si otázku, proč tomu tak je a kde jsou příčiny tohoto poklesu.

Česká politika se dostala do situace, kdy namísto hledání řešení současných problémů se vše politizuje, kritizuje a neexistuje souboj programů, které by předkládaly konkrétní řešení. Politici rozdělují společnost nejen z pozice vládních lavic a opozice, ale rozdělují společnost generačně či z pohledu na zahraničně politická témata. A konečně dělení z pohledu toho jediného „správného“ názoru, který se prosazuje nejen prostřednictvím PR, ale i pomocí narůstající cenzury.

Toto rozdělení společnosti je umělé na základě strašení i zastrašování veřejnosti. Politika se již nestává službou občanům, ale stává se „mocenským“ nástrojem elit, které řídí politické strany a hnutí. To umožňuje současný systém, kde není viditelné zlo a kdy se lež stává pravdou. Což je velké nebezpečí pro demokracii, protože mladší generace, podporující současný režim, nejsou s to pochopit, kde končí demokratické vládnutí a kde začíná autokracie. Je to dáno nejen nedostatkem životních zkušeností včetně těch před listopadem 1989, ale i tlakem sdělovacích prostředků a na sociálních sítích.

Omezování osobních svobod, měkká cenzura, dehonestace jiných než mainstreamových názorů jsou pouze nástroje k posilování vlivu zastánců neoliberalismu, systémové korupce a globálního kapitálu. Politici již nehájí zájmy svých voličů a lidé to cítí. Příkladem je řada opatření, která snižují drtivé většině občanů životní úroveň, přitom rostou zisky finančních institucí či řady firem. Naše ekonomika, založená pravicí v devadesátých letech, se vyčerpala. Ránu konkurenceschopnosti zasadily energetická krize a přijatá vládní rozhodnutí. Ta přináší negaci politiky, jako služby svým občanům.