Tuto úvahu jsem napsala před pár dny. Zděšení okolo celosvětového výpadku IT systémů mne trochu předběhlo… Asi budu nařčena ze zpátečnictví, a samozřejmě tomu vůbec nerozumím, ale k úvaze na téma, kam se řítíme s digitalizací všeho kolem nás, mne přivádí každodenní zkušenosti.

Digitalizace je velmi módní pojem a téměř to vypadá, jakoby nás měla spasit od všech neduhů našeho nedokonalého světa. A tak příkaz doby zní digitalizovat, a když ne podobrém, tak nasadíme zákony, které ji prostě nařídí. Pokrok musí být…

Odpověď na otázku, zda všechno digitální je skutečně o tolik lepší, nechám na osobní zkušenosti laskavých čtenářů. Někde zcela jistě, někde snad ano, jinde zcela jistě ne, některé věci samozřejmě zjednoduší, někde je spíš zkomplikují, a co šlo dřív raz dva, najednou trvá podstatně déle, a běda, pokud se něco zadrhne a ajťák není k sehnání. Příklady se najdou pro všechny varianty.

Téměř vždycky digitalizace ale znamená, že je nový systém podstatně dražší, jednou pořízené se musí už navždy obnovovat za sofistikovanější, a tedy dražší modely, programy se musí permanentně aktualizovat a “apgrejdovat”, vystoupit z vlaku fakticky nejde.

O úspoře personálu v tom hlavním, co dosud ta či ona organizace dělala, třeba ve státní správě, zdravotnictví nebo čemkoliv jiném, se dá s úspěchem pochybovat. Naopak kde je ale rozhodně potřeba stále vic lidí, jsou IT oddělení. A to je nadělení. Protože, jak jinak, nejsou lidi. A pokud jsou, tak je přeplácejí firmy, které na to mají. Potřebují je ale všichni.