Vážený pane předsedající, pane ministře, vážené paní senátorky, páni senátoři.

Máme projednat senátní návrh... Nebo návrh č. 317, kterým se mění zákon č. 246, na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.

Není to naše vina, že původně velice důležitá a potřebná zákonná norma dostala podobu jakési nepřirozené směsi sdružující několik základních nepříbuzných zákonů. Situace kolem množíren, drezury a klecových chovů slepic je sledována, diskutována a hodnocena nejširší veřejností. Proto si myslím, že každou tuto část bychom měli správně projednávat zvlášť. Jsem si jist, že vztah lidí ke zvířatům se u nás v posledních letech změnil. Stále silnější je zájem o jejich život. Lidé jsou přesvědčeni, že živí tvorové mají svá práva. Vzhledem k tomu, že příroda, zvířata a ptáci, jsou od dětství předmětem mého zájmu a že 2/3 života se jimi zabývám profesionálně, dovoluji si vám sdělit některé své názory, dlouholeté zkušenosti a také subjektivní pocity.

Kolega, senátor Canov, vysvětlil, proč nesouhlasí se zákazem chovu z pohledu zemědělců nebo statistiků nebo našich sousedů. Domnívám se, že asi by nebylo dobré se přizpůsobovat tomu, co se dělá špatně. Jestliže v Severní Korey staví koncentráky, u nás je nebudeme dělat. Jestliže v Bělorusku mlátí na ulicích lidi, budu proti tomu, aby se to dělalo u nás. Jestliže v jiných zemích Evropy otravují zemědělci půdu Roundupem a dalšími jedy, budu pro to, aby u nás se to nedělo a snižovalo.

Klecový chov slepic je typickým příkladem týrání, které používáním nejrůznějších zdokonalení a metod vedoucí k co největšímu zisku je naprosto bezohledné k potřebám nešťastných, zdegenerovaných, domestikovaných zástupců hrabavých.

Za 3/4 století jsme z vesnických malochovů přes družstevní drůbežárny, větší chovy, velkochovy dospěli do situace, kdy nosnice se staly mechanismy v továrnách na vejce. To, že společnost umožnila svými zákony podnikatelům, aby s živými tvory zacházeli tak, jak se to děje dnes, je velkou chybou. Pokud mám pravdivé informace, je životnost slepice v kleci 7 měsíců. Někde se snůška stále upravuje umělým osvětlením tak, aby se zkracovala perioda dne a noci, slepice více nesly. Když se sníží produktivita slepic, likvidují se a dávají se k dalšímu zpracování.

Podle některých chovatelů lze zajistit srovnatelné snůšky při volném chovu, jen je třeba více pracovních sil pro sběr vajec, zatímco v klecích vejce sama se dokutálí k jedné či dvěma třídičkám, jinde je nutné je sbírat.

Samozřejmě i volný chov má svá úskalí. Např. je ohrožen více virózami a nemocemi.

Mohu doložit, že volný chov má svá úskalí z vlastní zkušenosti, protože v létě loňského roku jsem koupil 20 mladých slepic, pustil je na zahradu, která má hektar a půl, je uprostřed lesa. Dnes jich máme 8, 12 jich odnesli jestřáb a liška, ale ty, co přežily, jsou odolné a určitě šťastné. Domnívám se, že jestli od klecových chovů ustupují chovatelé v Rakousku a Německu, přitom jejich trh nezahltila levná vejce z jiných států, půjde to s náležitou úpravou, přípravou, podporou ministerstva i u nás. Tuto kapitolu bych chtěl uzavřít otázkou. Zatímco kolega Canov se na to díval z pohledu zemědělců, já bych se chtěl podívat z pohledu slepic.

Čím se liší pocity vnímání nebezpečí nebo bolesti obyčejné slepice od papouška nebo páva, tedy ptáků, kteří jsou také po generace chováni v zajetí, proti slepicím mají obdiv i komfort?

Druhým velice diskutovaným tématem je existence množíren. Týká se to především malých psích plemen a bojových psů a některých vzácných koček. O některých množírnách se ví, existence jiných se tuší a povídá se o nich, ale je problém prokázat je a dostat do nich přístup. Pak přichází otázka, kam umístit zabavená nebo zadržená zvířata. Já jsem se s tím setkal v Plzni před rokem. Jak dlouho je nutné čekat, než opatření nabudou právní moci? Co dál? Není tajemstvím, že u nás existují další množírny, třeba velkých šelem, tygrů, lvů nebo medvědů, jejichž mláďata končí často v cizině. Nechci ani domýšlet, jaký je jejich další osud. V lepším případě končí v rukou amatérských a pochybných chovatelů.

Jenom bych vám s dovolením uvedl takový příklad, kterého jsem byl před lety svědkem, když jsem byl na Slovensku, v Prešově. Oslovil mě jeden podnikatel, jestli bych nechtěl ochočeného jaguára. Samozřejmě že jsem projevil zájem, i když jsem věděl, že si ho nevezmu, chtěl jsem se na něj podívat. Vzal mě do své firmy, v prvním poschodí mezi záchody a schodištěm měl klec dva metry dlouhou, 1,5 metru širokou, 1,2 metru vysokou. V tom měl krásného 80kilového jaguára, černou formu. Díval jsem se a cítil jsem ten čpavek, který byl po celém baráku. Říkám tomu pánovi: Na co ho máte? A on říkal: Klidně si ho pohlaďte. Já říkám: Mám k cizím zvířatům ostych. Já se jich bojím. Nebojte se, podívejte, já jsem ho nechal upravit. Sáhl dovnitř, zvedl mu čelisti, říká: Já jsem mu nechal zbrousit špičáky. Ten jaguár nemá žádné zuby. Já mu říkám: Dobře, ale má ještě drápy. A on říkal: Ne, veterináři mu přetnuli ty šlachy, kterými ohýbá drápy, on vás nemůže chytit a zatnout do vás. Říkám: Na co ho máte? Říká: Heleďte, jsem motorkář. Každou neděli si vezmu černé oblečení, mám zlatý řetěz a obojek a jdu s ním na korzo. Kdybyste chtěl, ten obojek vám dám k tomu jaguárovi. Pánovi jsem vysvětlil, že kdybych si jaguára vzal, první cesta by byla k veterináři, abych ho nechal utratit. To je takový markantní příklad, ale rozhodně není ojedinělý.

Chovu laboratorních zvířat nerozumím, proto se jím nebudu zabývat. Musím vám říct, že k němu mi nepřišel ani jeden mail. To je zvláštní. Tak se dostávám k části, která podle mého názoru je nejvíc kontroverzní, týká se zákazu drezury zvířat.

Postihuje především cirkusy a s nimi další činnosti. Je asi nejvíc komentována veřejnosti. Přiznám se, že jako dítě jsem měl cirkus strašně rád, přitahovala mě vůně manéže i výkony předváděných zvířat, později i artistek tedy. Cirkusy mají u nás obrovskou tradici. Rodiny cirkusáků mají historii sahající až do 19. století. Je to taková zvláštní sorta lidí, přivyklých k jinému životu, s vlastním vyjadřováním i zvyky. Mnozí jsou často specialisté, kteří si cirkus bez drezury a velkých šelem, slonů a koní, nedokážou představit.

Já jsem jich mnoho poznal osobně, musím vám říct, že mají zvířata opravdu rádi, ale tím svým způsobem. Jenže jejich svět je dnes přežitý a těžko pochopitelný a akceptovatelný. Já jsem pro zákaz předvádění šelem, tlustokožců i lidoopů, v cirkusech. Příčí se mi nucení zvířat do nepřirozených výkonů a akcí jen pro pobavení publika nebo pro dokazování toho, co si člověk může k nebezpečným zvířatům dovolit. Vadí mi, že je zesměšňována a ponižována sama osobnost zvířat jen pro zábavu lidí.

Nevyhovující je i prostředí, v němž jsou zvířata chována a především přepravována. Přesto bych se přimlouval za to, aby zákaz drezury v cirkusech byl pozvolný, aby bral ohledy i na drezéry a chovatele, kteří se zvířaty žijí, mají k nim citový vztah, tak často vlastně patří zvířata do jejich rodin. Bude to ohleduplné i k cirkusovým zvířatům.

Ta problematická část zákona, která se částečně týká mě, je číslo 317, nachází se pod č. 56 pod písm. b).

Je to 10 řádek, které v celém zákonu vyvolávají nejbouřlivější diskusi. Stěžejní slova z nich jsou: triky, výkony, výcvik a hlavně drezura, film a televizní program. Četl jsem právní posouzení, které vypracovaly pro neziskovku Svobodu zvířat dvě advokátní kanceláře, a také stanoviska Státního fondu kinematografie. Jsou vzájemně v naprosté opozici. Nejprve bych vás chtěl upozornit, že přípravou zvířat pro film a televizi se zabývají u nás tři lidé. Kvůli nim budeme měnit zákon. Dva znám osobně a mohu vás ujistit, že to jsou odborníci s dlouholetými zkušenostmi i vztahem ke zvířatům, kdysi pracovali i pod ochranou přírody. Jejich jména jsou pod většinou našich filmů, více než 90 procenty našich filmů, ve kterých se vyskytují zvířata. Při práci vycházejí ze znalosti zvířat a využívají jejich přirozené chování. 70 procent jejich aktivit tvoří práce se psy, kočkami a jinými domácími zvířaty. Drezuru prakticky nepoužívají.

Teď co to je vlastně drezura? Cituji. Je to série cviků pro chované zvíře. Úkolem drezury je ukázat, jak spolu zvíře a člověk spolupracují, přičemž jsou využívány jejich schopnosti. Třeba jízda na kole, skákání kruhem, napodobování činnosti člověka. Občas neetickými postupy a metodami při výcviku dochází k trýznění zvířat. Teď bych vám uvedl příklad, který mě kdysi dávno ovlivnil.

Viděl jsem na jihu medvědáře s medvědem. Ten medvědář mu pouštěl muziku a medvěd stál na zadních a tancoval. Lidé okolo z toho měli úžasnou legraci a bavili se. Víte, jak se takový výcvik provádí? Toho medvěda přivedou na rozpálenou kovovou plotnu a hrají mu tu melodii. Medvěd, protože má citlivá chodidla a pálí ho to, stoupne si nejdřív na zadní a potom začne rychle poskakovat. Je to inteligentní zvíře, brzy se u něj vytvoří podmíněný reflex, který pak stačí, aby na ulici, když mu medvědář pustí melodii, aby skákal, jak on chce. Tohle je naprosto nepřijatelné. Pokud bychom se drželi pouze této definice drezury, nebyla by činnost lidí připravujících zvířata pro film nijak ohrožena. Drezura tedy není ani prostý chov zvířete a péče o něj, ani předvádění jeho přirozeného chování.

Zádrhel je ale ukryt pod č. 58 a, b, a c. Zakazuje se:

a) umožnit fyzický kontakt se zvířaty osobám odlišným od chovatele s výjimkou veterináře, osoby provádějící odchyt a přepravu zvířat, osoby blízké chovateli nebo zaměstnanci chovatele,

b) odebírání mláďat těchto zvířat od matky a jejich umělé dokrmování před odstavem, s výjimkou příkladů, kdy je to nutné a povolené veterinářem,

c) venčení mimo prostory určené k chovu zvířete nebo k veřejnému vystoupení.

Zákaz kontaktu s cizí osobou při natáčení, tedy s hercem, je významným omezením producentů i režisérů. Přitom takový kontakt rozhodně není týráním ani drezurou. Přimlouvám se za to, aby ojedinělé výjimky řešily dodatečné předpisy a vyhlášky, třeba je posuzovala Státní veterinární správa, jejichž zástupci by mohli dodržování kontrolovat i při natáčení.

Samozřejmě ptám se pana ministra, jestli taková úprava je možná. Určité omezení způsobí i zákaz odebírání mláďat a jejich umělé dokrmování. Ve filmech jsou využívána především mláďata do určitého věku, než podle druhu v různém období, mohou být nebezpečná. Pokud takový zásah připadá být předkladatelům příliš drastický, dovoluji si upozornit, že zase bychom měli měřit stejným metrem.

Od loňského roku povoluje zákon lov mláďat a matek jelení, daňčí nebo mufloní zvěře. Doba lovu: mláďata po celý rok, tedy od jejich narození, samic od srpna, kdy jsou mláďata stará jen několik týdnů. K takovému odstřelu dochází. Znám příklady. Je dokonce finančně dotován. Nikoho nezajímá, jaké to má dopady na osud osiřelých mláďat. To je ale trochu jiný zákon.