Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já, jak jste mohli usoudit z mého návrhu se tímto zákonem nezabývat, tak jsem připraven tento zákon podpořit, protože ho považuji v principu za dobrý, byť samozřejmě nevylučuji možnost, nějaká drobná vylepšení tam případně vytvořit.

Dovolil bych si požádat vás, pane předsedo, jestli byste mohl zprostředkovat moji reakci na vystoupení kolegy Horníka, já samozřejmě tím návrhem nezabývat se jsem v nejmenším nechtěl zpochybnit to, že by lidé měli vědět, co si o tom myslíme. Jenom jsem přesvědčen, jak to zcela správně řekl pan profesor Malý, že tím, že bychom se tím nezabývali, bychom velmi jasně dali najevo, co si o tom myslíme.

A ještě jsem chtěl, jestli mohu jenom pro mírné odlehčení, tady reagovat také na druhou věc, z toho, co říkal, a to sice, že alkohol také patří k těm látkám, na které to naše tělo z pravěku není zvyklé, to je jistě pravda, ale neměli bychom přece jenom možná zcela zapomínat na to, že velmi významná část odborníků, kteří se tím zabývají, tak mají za to, že alkohol, řekněme, předchůdce piva, primitivní předchůdce piva, byl možná jedním z hlavních důvodů tzv. neolitické revoluce, té zásadní změny v dějinách lidstva, která nás vlastně nastartovala směrem k civilizaci. Ale to opravdu jenom na okraj.

Myslím si, že pro tento zákon je hrozně důležité se zabývat jeho meritem, tím, co tam je napsáno, ne vším možným okolo. Připojuji se ke všem, kteří odmítají ho nazývat protikuřáckým zákonem, není to zákon proti kuřákům, je to zákon na ochranu nekouřících, nekuřáků.

Je důležité prostě tohle pořád mít na paměti.

S tím taky souvisí častý argument, že teď zakážeme tohle, pak budeme zakazovat bůček a já nevím, co ještě jiného. Bůček neohrožuje ostatní, kteří sedí vedle toho, kdo pojídá bůček. Tento zákon je o ochraně těch ostatních. Ne o regulaci těch, kteří chtějí kouřit.

Tím, že tento zákon chci podpořit, jsem tak trochu sám proti sobě, protože také mohu přijít o svoji celoživotní obživu. Já pracuji výzkumně na problematice, která se týká jednoho důležitého aspektu choroby, která se jmenuje chronická obstrukční plicní nemoc, je to hodně vážná nemoc, smrtící nemoc, a to ještě vás jako zahubí hodně nepříjemným způsobem, a dlouho to trvá. V rozvinutém světě prakticky nemocí dlouhodobých kuřáků. Kdyby náhodou tento zákon opravdu měl vést k nějakému razantnímu snížení kouření, což se asi nestane, tak vlastně by tato moje práce přišla trochu vniveč.

Nicméně, tím, že v tom pracuji, tak si myslím, že tu ochranu před pasivním kouřením je dobré řešit.

Z mého pohledu, to, proč to podporuji, je to, že jde v podstatě o hygienickou normu. Hygiena je snaha o minimalizace těch vlivů, o kterých se ví, že jsou z hlediska zdraví nějak významně rizikové. A to rozhodně platí pro pasivní kouření. Věřím, že ani zde několikrát dnes zmíněný kolega Kubera nejspíš nezpochybňuje. Pokud by to zpochybňoval, myslím si, že by bylo dobře se přeptat třeba našeho bývalého kolegy Přemysla Sobotka, o kterém se také ví, že si rád zapálí, ale přece jen je také pořád trochu lékař a tu faktografii kolem toho zná.

Mluví se o té svobodě, několikrát to tady dneska zaznělo. Hospodský si ve svém zařízení může regulovat, jak chce, to prostě je pravda v soukromém zařízení, kde člověk škodí jenom sám sobě, nebo riskuje ohrožení sám sebe. Tam je samozřejmě na místě, že mu stát do toho nemá co mluvit, tento zákon taky nic takového nenavrhuje. Ale restaurace je trochu něco jiného. To je sice zařízení, které obvykle bývá v soukromých rukou, ale nabízí nějakou službu veřejnosti, a to za peníze. Čili je zcela logické, že to běží pod nějakou veřejnou licencí. Provozování restaurace je něco dost jiného než soukromý mejdan pro kamarády. Významnou částí té veřejné licence jsou samozřejmě hygienické regulace. Prostě, někomu nepřijde snad, doufám, divné, že mi stát prostřednictvím svých pravidel, kontroluji jejich dodržování, zaručuje, že když půjdu do zařízení, které se jmenuje restaurace, že tam nechytím choleru. Asi málokdo by tomuto říkal omezování svobody podnikatele.

Říkává se také, že nekuřáci mají tu svobodu nejít do nějakého zařízení, když je zakouřené, to je jistě pravda, ale myslím si, že stát by neměl svoji legislativou podporovat diskriminaci občanů. Tady vytváříme, nebo zatím ten stav je takový, že kuřák může celkem spokojeně pobývat v restauraci kuřácké i nekuřácké. Nekuřákovi takovouto volbu odpíráme. Myslím si, že tady bychom, nějaké zrovnoprávnění by tady, myslím, bylo také vcelku v pořádku. A hlavně, to je podle mě velmi důležitý argument, jde tady o ty zaměstnance. Zaměstnanci mají daleko menší možnost si vybírat, oni ji teoreticky mají, ale fakticky v řadě končin, kde je horší zaměstnanost apod., tak mají mnohem horší možnost si vybrat, jestli budou pracovat v zařízení, které je kuřácké, nebo které je nekuřácké.

Už to tady zaznělo, analogie třeba s biografy, s kiny, to jsou také soukromá zařízení, už dávno se v nich nekouří, přestože se v nich kouřívalo, nezkrachovaly, nikomu to snad dnes už nepřipadá jako nějaké vměšování se do práv těch majitelů, provozovatelů.

Pak se také říká často, že ten zákon bude obcházet. Tím se argumentuje, že by se možná ani neměl přijímat. To je tedy argument, který si myslím, že je trochu nasložito, tím by se dala odmítnout vlastně jakoby celá legislativa a můžeme jít domů, přestat tady jaksi stát veřejnost nějaké prostředky apod. Každý zákon se dá obcházet, každý zákon se více nebo méně trochu obchází. Ale prostě není to samo o sobě... Samo o sobě to není argument pro to, legislativu nepřijímat. Samozřejmě, má smysl se na tento argument trochu ohlížet, nemá cenu přijímat legislativu, kde by bylo jisté, že se prakticky vůbec nebude dodržovat a nebude se to dát jaksi kontrolovat. Ale to si myslím, že rozhodně není tento případ.

Nedávno jsem zažil takový kratičký zážitek, který mě překvapil, je to taková ilustrace, samozřejmě to není nějaký systémový průzkum nebo něco podobného. Jel jsem autem na okraji Prahy, kolem autobusové refýže, teď v zimě, a čekalo tam na autobus asi 5-6 lidí, a nikdo z lidí nestál na zastávce. Všichni byli v pravidelných rozestupech kolem – a všichni kouřili... Nebyl tam žádný nekuřák, který by stál na té zastávce, který by je odtamtud mohl vyhánět... Přesto pouhý fakt, že regulace tady je, tak prostě nějak vedl lidi k tomu, že se chovali relativně ukázněně, samozřejmě to pro ně nebylo nějaké obrovské omezení, ale v zásadě si myslím, že lidé mají sklon, když znají zásady a pravidla, tak je spíš dodržovat. Samozřejmě, že se najde vždycky někdo, kdo to nedělá... Podle mě to není důvod k tomu, aby se regulace nepřijímala.

Kromě pozměňovacích návrhů, které se tady objevují, pokud zákon projde do podrobné rozpravy, tak bych se připojil k jednomu pozměňovacímu návrhu, který znamená jisté zpřísnění zákona. Je to záležitost, kterou nevynalézáme, která běží v celé řadě evropských zemí, a to je explicitní zákaz kouření v autech, ve kterých jedou děti. Už zase slyším spoustu možných protiargumentů – zase nám stát sahá do soukromí, ale prostě děti přece nemají jakoukoliv možnost volby v této situaci, jakoukoliv možnost obrany. Děti si zaslouží, aby jejich zdraví bylo ochraňováno. To, že pasivní kouření dětí je velký zdravotní problém, děti jsou prokazatelně o hodně víc nemocné, zánět středního ucha je asi o třetinu častější u děti, které jsou exponovány pasivním kouřením. Čili má cenu v tom něco dělat. Nemluvě o dlouhodobých zdravotnicích důsledcích. To je další vážná věc, zejména u dětí.

Také tady rozhodně platí, že by bylo mnohem lépe, kdyby toto nemusel řešit zákon. Přece se dávno ví, že pasivní kouření má tyto důsledky pro děti. Bohužel, realita je taková, že děti pořád nejsou ochráněny, pouhá osvěta zjevně není dostatečně efektivní prevencí tohoto problému. Myslím, že zde přistoupit k explicitní zákonné regulaci, by bylo dobře. Ostatně se ukazuje, ten můj příklad s refýží to snad naznačuje, že zákon má trochu i edukativní roli. To, že něco není dobré, můžeme říkat, a nebo to pak ještě posílit tím, že se to dostane do zákona.