Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Já naprosto chápu to, že pro mnoho z nás se může zdát klimatická změna, nebo klimatické změny jako něco, co je poměrně dost abstraktní, pokud to nezažíváme na vlastní kůži. Klimatické změny mají ale také své konkrétní projevy. Mohu citovat – zvýšení hladin moří, pouště, nejrůznější povodně, sucha, možná i tornáda a celou řadu dalších klimatických extrémů. A já se ptám, proč se toho vlastně lidé obávají? V mnoha zemích, ale i u nás. Nás trápí například sucho. A také si kladu otázku, zda tyto klimatické změny nás nebudou stát o mnoho a mnoho více v nejrůznějších podobách, než třeba právě ta energetická revoluce, nebo revoluce, která před námi stojí.

Co tedy bude stát více? Klimatická změna, nebo to, čeho chceme dosáhnout, aby k těm klimatickým změnám a k těm extrémům nedocházelo? Já zcela chápu, že se musíme bavit o tom, jak těch cílů, které zde byly naplánovány, jak jich máme dosáhnout. Ta diskuse je nutná. A já také sdílím celou řadu obav z toho dalšího vývoje. A to především také v sociální oblasti. A tím se opravdu musíme vážně zabývat.

Ale musíme být také věcní v tomto ohledu. A mám takovou obavu, že jakési zvedání žlutých karet je tak trošku takové jako české furiantství. Tím ale neříkám, že bychom neměli jasně zvedat hlas, ale musíme být věcní. Obávám se toho, že postup zvedání žlutých karet nepovede k tomu, čeho chceme docílit. A to jsou ty změny, které zde zaznívaly v návrzích té legislativy. A obávám se toho, že bychom mohli být marginalizováni v té debatě a že nás nebude nikdo poslouchat. Ten trend neobrátíme.