Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, kolegové,

můj příspěvek bude s poněkud méně praktické oblasti života, jako byl příspěvek paní Adély Šípové. Bude spíš, řekl bych, z oblasti takové politické či ekonomické filozofie. Ale považuji ho také za důležitý. Státní finance, jak všichni víme, jsou v krizi. Deficit státního rozpočtu se pohybuje v násobně vyšších částkách, než jsme byli kdy zvyklí. A státní dluh roste způsobem, který každého děsí, a to více než o 50 procent během 2 let. Ty příčiny současného stavu lze hledat nepochybně ve dvou bezprecedentních krizích. Pandemii, a na ni bezprostředně navazující energetickou krizi způsobenou ruskou válkou na Ukrajině.

Mám ale za to, že bychom si lhali, kdybychom současný stav sváděli jen na vnější faktory a události, které jsme my nemohli ovlivnit. Za tu hloubku ekonomické krize si také do značné míry v Česku můžeme sami. A na prvním místě jsou to politici, kteří kandidují ve volbách s programem změny, aby po svém zvolení namísto změny poměrů zajeli víceméně do stejných kolejí, ve kterých politika fungovala až doposud. Když dneska pohlédneme na českou ekonomiku musíme si nalít čistého vína. Já bych řekl toho nešumivého. A položit si řadu otázek. Především proč se naše země s následky krize vypořádává o poznání hůře než ostatní evropské země a naši srozumitelní sousedé? Česká republika dosahuje v řadě srovnání umístnění, která jsou znepokojivá a na něž nemůžeme být pyšní.

Za prvé úspory obyvatel kosila jedna z největších inflací v Evropské unii. V roce 2022 spotřebitelské ceny v České republice rostly pátým nejvyšším tempem v rámci celé Evropské unie.

Za druhé Češi si také připlatí za jídlo. Dle Eurostatu ceny potravin v Česku rostly v rámci Evropské unie nadprůměrně. A to rychleji než v Německu, Rakousku, Slovensku nebo Švédsku. Na českém trhu totiž není dostatečná konkurence v potravinářství, v drogistickém zboží, a to ani u výrobců, ani u prodejců, ale zejména ne u výrobců. Na tom trhu prodejců neprobíhá skutečná konkurence, čili nefunguje tržní mechanismus.