Milé dámy a vážení pánové, milé kolegyně, pane ministře, pane předsedající,

já jenom pár poznámek. Možná těch, které tady nezazněly, ale bylo by dobré se o nich zmínit. Já mám vždycky rád ještě, jak si člověk snaží si to dát do kontextu s děním, které už jednou třeba prožil nebo historie prožila a člověk o ní třeba má nějaký pojem. A já jsem včera už na výboru říkal, že tahle pandemie nezačala teď před týdnem, před 14 dny s tím vyhrocením, ale ta začala před 2 lety. V lednu právě v tuhle dobu.

Tedy před 2 lety zhruba v tuhle dobu, kdy se první poslanec Svoboda poprvé ptal, jestli jsme nachystaní na pandemii, o které už se ví. Protože v té době už to začalo v Číně. V polovině ledna. A bylo mu řečeno – jako jasně, v podstatě všechno v pořádku, jsme nachystaní, nic se nemůže stát. Pak jsme zjistili za měsíc, že nemáme roušky. A obrovská solidarita těch lidí, kteří našili roušky, mnoho z vás se toho zúčastnilo, tady této věci, tak ta obrovská solidarita dostává trhliny. Ale zase nedostala tu trhlinu teď v tomto období, v těch uplynulých 2 měsících, ale ty trhliny přicházely s každou výměnou ministra a s každou věcí, kterou sebestředný pán, jednotlivec jaksi vyhlašoval v rámci toho, že on tedy porazí tu epidemii.

Vzpomínáte si na to? A z toho to vychází. To je to podhoubí, ze kterého vychází ten stav, který tady je teď a který se hádáme v podstatě, podle mého názoru, velmi iracionálně v tuto chvíli. A hádáme se o drobnosti. Jestli legislativní proces takový, nebo makový. Jistě že ta legislativní čistota je tam jako nutná a zásadní, ale v nouzovém stavu jsme schvalovali spoustu zákonů. A vzpomeňte si, dvě třetiny z nás tady byly už v té době před těmi 2 lety, jaké to byly nehoráznosti kolikrát a jaké jsme tady vedli diskuse na začátku úplně několikahodinové o tom, že nejsou roušky, že nejsou základní ochranné pomůcky atd. A my jsme v té době čekali, já osobně – možná to byla moje naivita – jsem čekal, že ten stát zabere prostě, že se dá dohromady krizový štáb.

První ústřední epidemiologická komise Ministerstva zdravotnictví, která měla už být v pohotovosti měsíc dopředu, tak zasedala den předtím, než se u nás objevil první pacient. To je prostě absurdní. A domnívám se, že to potom jsou ty věci, které se prosadily a které se prosadily u lidí. Čili já se nezlobím na nikoho, doufám, že se možná lidi nebudou zlobit na mě, nezlobím se na nikoho, kdo tomu podlehl a kdo po těch 2 letech je unavený, otrávený. Je tam nepředvídatelnost. Nevíme vůbec vlastně jak dál se bude jednat atd.

Ty dva roky tam byla nepředvídatelnost. Viděli jsme tady plejádu absurdních figurek v rámci ministrů. A to si myslím, že je to podhoubí. Tak si zkusme na to vzpomenout. A zkusme se podívat na to, že možná tímto zákonem, pokud se podaří splnit ten slib, že to do listopadu bude, pokud se to podaří, aby se nahradil nějakým jiným zákonem, který bude mít smysl a který se bude moci cizelovat nějakým dalším způsobem, tak jak já tady často mluvím, protože to byla velká škola u Tchaj-wanu, kde vlastně jejich pandemický zákon je taková alternativa, se cizeloval 13 let. Na to my nemáme čas přirozeně. Ale 13krát procházel novelizací. A výsledkem potom bylo to, že jaksi se jim podařilo na Tchaj-wanu potlačit v době, kdy vystřelovaly jednotlivé státy v těch statistikách, tak tam se jim to dařilo tak díky důvěře, kterou v tu dobu měla vláda na Tchaj-wanu.