V diskuzích, když jsem jeho činu oponoval, jsem razil takové ty argumenty, že „měl raději vzít pušku do ruky a padnout v boji“, že „vlastně cokoli jiného pro aktivního by bylo užitečnější, než si vzít život.“

Jeho čin jsem plně pochopil až v době takzvané migrační krize. V době, kdy jsem byl bez varování a naplno konfrontován s tím, co se začalo dít ve společnosti, ve které žiju. O které jsem si myslel, že ji znám. A najednou v ní naplno začaly zaznívat neuvěřitelné projevy nenávisti. Hlasy toužící po smrti jiným. Hlasy adorující násilí na jiných. Hlasy, které se radovaly ze smrti dětí jenom proto, že měly jinou barvu pleti. Byla to pro mě hrozná konfrontace s realitou. Co se to s lidmi děje? Proč to dělají? Kde se to v nich bere?

Rozhodně nechci jakkoli obsahově srovnávat události roku 1968 s migrační krizí. To by bylo asi zavádějící. Ale společné podle mě měly asi to, že pro řadu lidí byly šokem. Šokem z toho, co se děje s „jejich“ společností. Obě byly způsobilé vyvolat potřebu zvolání „Sakra lidi, co se to s vámi děje? Probuďte se!“.

A tehdy jsem naplno pochopil čin Jana Palacha, kdy obětí nejvyšší se pokusil probudit společnost. Ne, že bych snad měl v té době jakkoli k takovému činu blízko. To ani náhodou. Na tohle já bych nikdy neměl. Ale najednou jsem měl pocit, že jeho čin chápu. Nevím, třeba si to vykládám všechno špatně. Ale zkrátka od té doby je pro mě Palach opravdovým hrdinou. A nejenom proto, že se to tak píše v novinách a učí (nebo spíš by učit mělo) ve školách. Ale zkrátka proto, že to tak cítím. A v duchu se mu omlouvám za ty mladistvé nabubřelé kecy o tom, jak se měl zachovat jinak. Uf. Raději nevzpomínat.

Tak asi o tohle jsem se chtěl podělit. Děkuji, hrdino.