Jedna vize, jedna svobodná republika, společná naděje na lepší život. Když 2 lidé spojí své životy, říká se, že štěstí se násobí dvěma a trampoty se dvěma dělí. Když se v roce 1989 spojily proti totalitě 2 národy a rezignoval prezident Husák, dalo to lidem více elánu, než kdyby dnes 2 (ex)prezidenti Klaus a Zeman ohlásili, že se stahují z veřejného života…

Privatizace bez odpovědnosti

Sobotní diskuse obou pánů na Žofíně mi pomohla si uvědomit, jak velký vliv měl na rozdrobení listopadové jednoty zvolený způsob privatizace. Možná se spor „starých zbrojnošů“ o kupónovou privatizaci může jevit jako něco dnes již nepodstatného, ale domnívám se, že pochopení vad tehdejšího systému může pomoci i v současnosti.

Úvodem si dovolím připomenout, že kupónová privatizace se týkala 42 procent dříve státního majetku (nikoliv jen 20-ti %, jak v sobotu bagatelizoval pan profesor). Na straně jedné to bylo málo na to, aby se dalo hovořit o odstátnění, neboť si stát ponechal (z větší části) kontrolu nad bankami, které úvěrovou politikou ovlivňovaly celou ekonomiku.

Na straně druhé to bylo dost na to, aby se podlomila víra lidí, že soukromé vlastnictví je automatickou zárukou prosperity. V rámci kampaní jako „drobní akcionáři plačte“ se k ovládání řady „privatizovaných“ podniků dostali (jednoduše a levně) lidé, pro které bylo ekonomicky výhodnější firmu vytunelovat, než se o ni starat s péčí řádného hospodáře.

Tím se dostávám k prvnímu systémovému nedostatku „privatizace“. Rozdrobení vlastnictví nevedlo k odpovědnosti. Když má ve firmě 30% podíl její management a zaměstnanci, 30% obec, kde firma sídlí, 30% přímý investor a 10% investoři z kapitálového trhu, akcionářská struktura podporuje to, aby většina táhla za jeden provaz, aby se usilovalo o prosperitu.