Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážená vládo. Mým úkolem je představit a pokusit se odůvodnit novelu přijatou Senátem na poslední schůzi Senátu Parlamentu České republiky. Jak v podstatě zrekapitulovala paní ministryně, ta naše úprava spočívá ve dvou úpravách a to je rozšíření ustanovení § 23 Autorského zákona, které stanoví výjimky z placení autorských poplatků (kolektivním?) správcům, kdy k té výjimce pro zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních navrhujeme rozšířit tuto výjimku o další veřejně přístupné provozovny, u nichž sdělování autorského díla nemá hospodářský význam.

Pak již zmiňované zpřesnění ustanovení § 30a Autorského zákona, kdy by se v podstatě povolovalo kopírování hudebního díla, či hudebně dramatického díla ve veřejných knihovnách v případech, kdy autor díla není znám. Pokusím se odůvodnit tyto naše návrhy. Nejprve asi k tomu jednoduššímu, tedy zpřesnění § 30a Autorského zákona. Dovolím si položit řečnickou otázku. Koho tento autorský zákon chrání, když ten autor není znám? Odpověď ponechám na vás. Jen doplním, že stávající znění zákona de facto brání volnému šíření například lidové kultury, kde se neznámý autor vyskytuje u těch děl nejčastěji.

A teď k tomu mediálně hlasitějšímu, rozšíření § 23 Autorského zákona. Jestliže hudební produkce nemá hospodářský význam pro činnost veřejně přístupné provozovny, pak opět řečnická otázka. Proč by měl majitel, respektive provozovatel, za tuto produkci platit? Jistě každý sám najdete spoustu příkladů, kam vy osobně chodíte nakupovat, či využívat některé služby bez ohledu na to, zda tam hudba hraje. A na rovinu za sebe někdy i navzdory této hudební produkci. Protože na rovinu mě někdy při nakupování v obchodech velice překáží.

Paní ministryně jasně zmínila kadeřnictví. Já mohu dodat například opravnu obuvi. Je to veřejně přístupná provozovna, má puštěné rádio a musí za něj platit. Ale hlavně každý provozovatel rádia, případně televize, musí uzavřít smlouvu s kolektivním správcem autorských děl a prací na statisícové až milionové částky. Z našeho pohledu tedy existuje de facto duplicitní poplatek. Jednou už kolektivní správci autorských děl tento poplatek zaplaceno dostali a potažmo jejich prostřednictvím i autoři.

Není to v žádném případě útok na autory a umělce, jak jsem zaznamenal ve sdělovacích prostředcích. Tito si zaslouží být za užití svých děl správně ohodnoceni. Ale jakou logiku má zaplacení za jedno a totéž dvakrát? Včera večer se mi dostala do ruky knížečka pro malé děti ve věku 12 měsíců. Byly tam krásné fotky zvířat a hned na úvod té knížky byli vyjmenováni autoři těch fotografií. Předpokládám, že vydavatel nebo nakladatel se musel s autory těchto fotografií vypořádat. Jestliže nějaké obchodní středisko zařadí tuto publikaci do svého dětského koutku, zlepší pochopitelně tímto vybavení nebo kvalitu tohoto dětského koutku. Nepředpokládám, že toto obchodní středisko bude muset znovu zaplatit těm autorům fotografií, protože už se s nimi vypořádal nakladatel. To je jenom jeden příklad za všechny.

Zmiňovaný rozpor s českou, případně evropskou, legislativou. Určitě se dá najít spousta judikátů, které jdou proti našemu návrhu. Na druhou stranu existuje rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch provozovatele provozovny, v tomto případě konkrétně cykloprodejny. Existuje i judikatura Evropského soudního dvora, opět ve prospěch provozovatele, v tomto případě zubaře. Pak je tady článek 5 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a rady čísla 29/2001 umožňující stanovit výjimky a omezení. A nakonec je tady i § 30 Autorského zákona ve stávající podobě, který předpokládá zohlednění hospodářského významu.

Na úplný závěr. Pro senátní novelu hlasovalo 56 senátorů a nikdo nebyl proti. Proto vás, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci, zdvořile žádám o její podporu a schválení novely ve znění pozměňovacích návrhů Senátu Parlamentu České republiky. Děkuji za pozornost.