Od svých středoškolských let se intenzivně věnuji problematice ochrany přírody a krajiny, několik let jsem také pracoval v zemědělství. Jsem přesvědčen o tom, že česká krajina by mohla být v mnohem lepší kondici, ta stávající je špatná.

Naše zemědělství je velkoplošné, kolektivizace zemědělství před 70 lety přinesla tragické lidské osudy a velmi negativně dopadla na krajinu. V kanceláři mám dobový plakát, který hlásá „MÉNĚ MEZÍ VÍC KOLÁČŮ“ a vystihuje atmosféru 50. let. Na polovině plakátu je vidět souvislý lán obilí a uprostřed rozesmátého pionýra s koláčem v ruce, na druhé polovině pak pestrou krajinu, drobná políčka s řadou plodin. Krajina dlouhodobě ztrácí schopnost zadržovat vodu a hlavní příčiny jsou zřejmé. Ztrácí se ta nejcennější část půdy – ornice. Je odplavována vodou, odfoukávána větrem, polovina zemědělské půdy je ohrožena střední až silnou erozí. Zhruba 45 % půd je utuženo díky pojezdům těžkou technikou, kypření půdy je nedostatečné a žalostně chybí organická hmota. K tomu navíc ročně navždy odepíšeme na 7 tisíc hektarů zemědělské půdy díky všemožné zástavbě.

Nesmíme zapomenout na naše lesy, které zaujímají více než 30 % rozlohy ČR. Smrkové monokultury se nám rozpadají, či již rozpadly. Lesy nemůžeme prostě brát jako nějakou továrnu na dřevo, neboť plní řadu mimoprodukčních funkcí, které je potřeba postavit na rovno s produkcí dřeva. Jakékoliv monokultury prostě nejsou řešením, jsou zranitelné jak z hlediska chorob, tak škůdců. Dle mého soudu je situace více jak alarmující.

Uvítal jsem zřízení stálé senátní komise Voda-Sucho, která si vzala do vínku se touto problematikou úzce zabývat a dohlížet nad souladem platné legislativy a opatřeními vyplývajícími z vládní Koncepce na ochranu před následky sucha pro území ČR. Inicioval jsem v rámci činnosti této komise kulatý stůl s názvem „Problematika udržení vody v krajině“. Na tomto jednání byli přítomni nejen zástupci zemědělských profesních organizací, akademické sféry, nevládních spolků, ale také Lesy ČR. Nedorazil pouze avizovaný zástupce Agrární komory. Abychom diskuzi „rozjeli“, tak po zahájení jednání dostal slovo rektor České zemědělské univerzity v Praze prof. Petr Sklenička, který představil velmi zajímavý projekt „chytré“ krajiny Amálie. Toto jednání mě utvrdilo v tom, že je před námi ještě dlouhá cesta k nějakému konsensu jak dále s hospodařením v krajině, nicméně čas je určitě to, co nemáme.

Evropské zemědělství je v zásadě chápáno jako politikum. Dostatek potravin a jejich přijatelná cena byla vzata za prioritu v rámci sociálního smíru. Odsuzovat to, že zemědělci pěstují a chovají to, co je pro ně ziskové, nebo na co jsou dotace, je liché. Chovají se pragmaticky. Připravovaná dotační politika v rámci nového Víceletého finančního rámce na léta 2021–2027 může přinést v tomto smyslu pozitivní změny.

Je řada dalších možností jak pozitivně ovlivnit hospodaření, například co se týká pachtovních smluv – vlastník půdy si do nich může uvést ustanovení směřující ke zlepšení kvality půdy. Vytěžené sedimenty ze zanesených rybníků, z polí, materiál z obecních a jiných kompostů by měl končit na polích, ne na skládkách. Měli bychom se vrátit s pokorou ke zkušenostem našich předků a samozřejmě současně využívat nejmodernější technologie, prvky přesného zemědělství, to vše propojit s ochranou půdy a krajiny. Zemědělci a lesníci pak musí vzít v potaz, že mají odpovědnost za udržení biodiverzity v krajině.

Z hlediska legislativy, která může velmi ovlivnit naši krajinu, nás čeká v letošním roce projednání vodního zákona a nového stavebního zákona. Bytostně jsem pak přesvědčen, že je potřeba zpřísnit ochranu zemědělské půdy novelou zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.

Petr Orel
senátor, místopředseda Stálé komise Voda-Sucho. Psáno pro čtvrtletník Senát