Byť tato stížnost vyděsila ministerstvo zdravotnictví i samotné pojišťovny, k zásadním změnám a zlepšení stávajícího, neutěšeného stavu, který trvá více než dvacet let, stále nedochází. Diskutuje se jen o zvýšení příjmů zdravotnictví, což neznamená nic jiného než zvýšení daní pracujícím občanům, kteří by ale nad účelným využitím vybraných peněz neměli o nic vyšší kontrolu než dnes.
„Předmětem diskusí je navýšení odvodů do zdravotnictví o 2 procentní body ze 7% na 9% HDP, tedy více než čtvrtinu; dříve ale potřebujeme férová pravidla, jak stát a pojišťovny tyto peníze ve prospěch občanů využijí. Právě k tomu směřuje ústavní stížnost skupiny senátorů – k smysluplné tvorbě sítě nemocnic, k obdobným úhradám za obdobnou práci, k rovné regionální dostupnosti. Za současného stavu naprosto schází kontrola, že se sebevíce peněz vybraných z daní dostane k nemocným, že se nerozkradou ve státním sektoru, neproplýtvají v neefektivních nákupech, případně se neztratí bez efektu v bezkoncepčních dotacích a "národních investičních plánech". Takto vysoké dodatečné zdanění by dopadlo především na zaměstnance,“ uvedl Ondřej Dostál, expert na zdravotnické právo. Kdyby se podle něj tomuto návrhu vyhovělo, musel by každý zaměstnanec s průměrnou mzdou odvést ročně pojišťovnám o desetitisíce korun navíc.
„Nemůžeme přece začínat od konce! Nejdříve musíme znát jasnou vizi sátu a pak teprve může někdo přemýšlet nad navýšením povinných odvodů. Nutit ale občany k tomu, aby sáhli hlouběji do kapes, aniž by bylo jasné, co se tímto krokem změní, je opravdu špatně,“ uvedl senátor Ivo Valenta, iniciátor ústavní stížnosti, a dodal: „Nejsem odborník ve zdravotnictví, ale z mnoha zdrojů, včetně odborných, jsem zaznamenal, že ve zdravotnictví je dostatek finančních prostředků. Panuje však nerovnost a nespravedlnost při jejich přerozdělování a distribuci. Zkrátka nejsou využity efektivně a hospodárně.“ Senátor tím poukazuje na vývoj, který je patrný z posledních let, kdy výdaje nekorespondují s vývojem ekonomiky. Do zdravotnictví míří stále vyšší částka – například v roce 2017 to bylo 387 miliard, a to je o 53 miliard více, než v roce 2010.
„V českém zdravotnictví stále panují nespravedlivé úhradové regulace. Ty dopadají disproporčně zejména na malá zdravotnická zařízení v regionech, protože velké nemocnice, pařící státu stejně, jako soukromé řetězce s vazbami na ministerstvo a vedení pojišťoven, si vždy dokáží vyjednat výjimky způsobem, který nemá pravidla a nepodléhá dostatečné veřejné kontrole. Kdyby těchto regulačních omezení nebylo, dobře řízená zdravotnická zařízení v regionech by prosperovala, zatímco dnes krachují. Současně by nedocházelo k plýtvání s veřejnými prostředky tím, že se bezkoncepčně rozdávají silným, často velmi neefektivním hráčům na trhu nemocnic i ambulantní péče,“ doplňuje JUDr. Dostál.
Plně se tak ztotožňuje s tím, na co si stěžují také organizace domácí péče, protože i zde je velký rozsah péče, která je sice řádně provedena, ale kvůli nespravedlivým regulačním limitům nezaplacena. Vždyť například parametr "průměrné úhrady na unikátního pojištěnce", kriticky ovlivňující prosperitu agentur domácí péče, ve Zlínském kraji jen mírně přesáhl hranici čtyř tisíc korun, zatímco například v hlavním městě byl pětinásobně vyšší.
„Systém je jednoduše potřeba zreformovat tak, aby byl udržitelný, což by v čase bezprecedentně vysokých odvodů měla aspoň trochu kompetentní vláda umět,“ uzavírá senátor Valenta.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
