Sváteční den jsem strávila v Bratislavě na Slavíně s kolegy ze Socialistů (více ZDE) a Frontu ľavicovej mládeže (ZDE). Společně jsme položili kytice a věnce k nádhernému památníku sovětských vojáků, který, zalitý květy vděčnosti, zářil všemi barvami. Devátý květen jsem vždy slavila v Praze na Olšanských hřbitovech, kde je památník neméně důstojný a krásný. Letos jsem změnu přijala s povděkem.

Atmosféra, kterou vládnoucí čeští politici kolem výročí osvobození poslední roky vytváří, je pro mě už za únosnou mezí. Je to nechutné svinstvo, mající jediný účel, vymazat naši antifašistickou podstatu z paměti nových generací, kterých se hrůzy druhé světové války nedotkly ani přímo a už ani zprostředkovaně, protože nezbyl nikdo, kdo by jim o ní zasvěceně vyprávěl. Válka je pro dnešní mladé lidi možná tak zajímavá výzva v počítačových hrách nebo otravná informace někde v hodině dějepisu. Kde leží Dukla, kdo byl generál Svoboda, kolik československých mužů a žen padlo za naši svobodu na východní frontě, to už nikoho nezajímá.

Neudržovaná paměť má přirozenou tendenci blednout a zasouvat se někam do historického vědomí, kde čeká na svou další příležitost, třeba až se k ní lidé budou chtít vztáhnout v nějaké krizi. To ale není náš případ. V naší zemi sledujeme poslední roky účelové manipulace, které nemají vzpomínky na osvobození upozadit, ale přepsat. Z osvoboditelů udělat okupanty, z viníků oběti. Z těch, kteří nás v Mnichově hanebně zradili a prodali, udělat mírotvůrce, jimž jediným máme být vděčni.

Přepisování názvů ulic, bourání pomníků, vytváření nových míst paměti s pokřivenou interpretací naší historie, zakládání režimem placených paměťových institucí na politickou objednávku, vypouštění názorů, které patří do Bohnic, ne do veřejné diskuze, to všechno jsou prostředky, kterými nás vládnoucí garnitura odstřihává od vlastní minulosti, od kolektivního vědomí a identity i pospolitosti. Je to další kamínek do mozaiky rozkladu české společnosti, kterou už dávno atomizovaly kulturní války, ve kterých nejde o skutečnou svobodu a rovnost.

Pracující přehlíží své třídní zájmy a místo toho, aby se sjednotili a vybojovali pro sebe lepší pracovní, a tím i životní podmínky, vedou vzájemně nekonečné boje v agendách, které nemají potenciál společnost jako celek smysluplně rozvíjet.Všechno tohle jsou důsledky socioekonomického systému, který se po roce 1989 dostal k moci. Věřím, že dočasně.

Záplatovat genetické chyby kapitalismu totiž nejde donekonečna. Buď nás semele další válka, coby důsledek rostoucí krize, která zkrátka nemá jiné východisko, nebo se rozhodneme udělat změnu sami. Změnu systémovou. Změnu revoluční. Změnu, která bude v zájmu většiny. Změnu k socialismu. Přemýšlejte o tom…